Bonus č. 5 pro 20. 4. 2012. Téma: Okno

Marná snaha naprostého básnického antitalentu a to i po prostudování všech možných odkazů a rad o trochejích a daktylech a všem možném...

Spí upírek spí, pranic netuší,
přepadovku, co se chystá,
Jeho smrt je celkem jistá,
Spí upírek spí.

Sní upírek sní
O voňavých krčcích panen,
Co teď za dne leží ladem,
Hezky se mu sní.

Hezky se mu sní
Pranic netuší
Že mu přijde na inspekci
Paní domácí.

Otevřít okno
Dopřát mu vzduchu
A malou dávku
městského ruchu
Je tak zelený...

Paní domácí,
Co viděla v něm syna
Jehož kdysi pozřel čas
Odpovědnost ji tam hnala
Postarat se čile zas.

Vlezlá baba,
Čí to vina,
Že nestačil křiknout včas?

Upírek bláhový,
Měl radš bydlet
V temném sklepě
A ne v podkroví.

Dnes večer ani svatá Glorie
mou paličatou Múzu nezkrotí.
Už hodiny se marně lopotím.
Moc myslím, to mě jednou zabije.

Jen štěstí, že nebásním na papír.
Vždyť kdo mě zná, už tuší, jaká jsem,
když píšu. Vždycky začnu čmárancem.
Moc myslím, ale to mě netrápí.

Já s pokorou se vydám pod sprchu
kde toužebně pak čekám na mrchu
– ach, promiň, Múzo, chci říct: na Tebe.

Mám okno. Půlnoc na něj zaťuká.
Má Múza líně cosi zafňuká
a já pak z ručníku tak hrozně, hrozně, hrozně dlouho
ždímu tohle chabé
prapodivné slabé
nečesané chromé
máloslovné, hrome!
pofiderní noční Bé Jé Bé.

Toho jara co nám bylo dost,
na okno psali jsme dechem vzkazy.
Dodnes mám to před očima
to divné jaro, dubnové mrazy,
na to, jak jsme mladí, nazí,
tiskli dlaně ke sklu.

Ve tmě byl celý svět.

Dnes už jen málokdy to cítím
a těžko složím do pár vět
co tehdy věděl jsem tak samozřejmě
co dnes je lepší nevědět.

Když voda padá dolů z mraků
studený průvod starých slzí
a smáčí okna paneláků
chtěl bych ti říct, jak moc mě mrzí,
že jsem ti tehdy na okno
ten poslední vzkaz nevyryl.
Abys ho nikdy neztratila.
Abych tě nikdy neztratil.

---

Svatá makrelo, nepsala jsem poéziji snad sto let! Omluvte prosím sníženou kvalitu obrazu. Poruga nem im vassom aparatula. :)

Sedíme ve vlaku,
okýnko zavřené,
světlo je ztlumené,
záclonky stažené.

Za oknem temnota,
občas světýlko,
Výprava dnešní
se protáhla malinko.

Vlak je zas zpožděný,
koleje ukradli.
I s celým mostem,
šlohli aj zábradlí.

Koukám se z okna,
koukám se do dáli,
zdalipak nový most
už nám tam dodali.

Tu za oknem vidím šílených dělníků pár,
v rukou most provazový,
cítím se konsternován.
Po tomto náš vlak chcete vésti?
O našich drahách jsem slyšel všelijaké zvěsti,
však nápad tak praštěný se jen tak nevidí,
ještě že je ten most dost daleko od lidí ...
a nikdo se přeci po ztraceném vlaku nepídí ...

Vnitřní monolog, navazující na "Krev se pění"

Viděl je... teď všechno ví,
celou pravdu, konec mýtů.
Konec je všem tajemstvím,
dolů hradby, prach je z štítů.

Jedno rozhodnutí zbývá,
jedna věta, vyznání,
poslední, co ještě skrývám
zatratí, či zachrání?

Tvoje ústa, tvoje oči,
Neskutečně vábivé.
Proč jen se mi hlava točí?
Za tvé srdce chci dát své.

Jak však začít? To netuším,
Políbit tě, obejmout?
Cítím, jak tvé srdce buší,
Vidím tvoje tváře žhnout.

Váhám, co když moje city,
Jednoduše nepřijmeš?
Děsí mě ta možnost ztráty,
Bojím se, že odejdeš.

Vím, že tahle příležitost
Věčně trvat nebude.
Spadne brána, zřítí se most,
Co dál s naším osudem?

Je to BJB a je to OOC. Což možná mělo být jako varování na začátku. Nekamenujte mě.

Dora malou naděj chová,
musí skládat zkoušku znova.
Stín se dlouží, čas se krátí,
hlava jí to nechce bráti,
tahle kouzla paměťová.

Rada zrzavého Billa
než zoufalství, lepší byla.
Ať se sejdou po večeři,
zítra kantor neuvěří,
co se Dora naučila.

Učebnice přelouskali,
pak se do cvičení dali.
O půlnoci Bill jen čumí,
Dora náhle všecko umí,
to nečekal ani zdáli.

Kantor hledí nevěřícně,
netváří se právě vstřícně.
Kolik otázek jí naklad,
Dora nezná ani základ,
čelo vraští tápajícně.

Kouzla, která secvičila,
z hlavy se jí vykouřila.
Není hračkou malých dětí
čarovat si do paměti!
Kde to včera vůbec byla?

Pohleďte, jak se v slunci chvějí
a jaké stovky liber stojí!
To chlouba panství, krásný skvost,
jak uznat musí každý host.
Tak děl ten farář nabubřelý,
když ku paláci tryskem spěli.
Pak v salonu se k slovu dostal,
své milé paní chválu schystal.
I hleděl se jí vlichotiti,
své dobro řádně upevniti,
to ani za mák netuše,
že babě nejde o duše.
Že o jmění své jenom stojí
a zatracen je v okamžení
kdo na zlaťáky, slávu její
křivě zří, či úklad strojí.
A tedy Collins druhou strofou
nalezl sebe s katastrofou,
když rukou až příliš rozmáchlou
tabulku rozbil skleněnou.

Poznámka: Námět je podle pověsti z... zapomněla jsem odkud, jestli ze Sevilly nebo z Granady, tak jsem to šoupla do Alhambry.
Můj první pokus v životě o veršování, a co se mě týče, taky poslední.

Chalífa své tři dcery měl
Skryté ve vysoké věži.
Tolik krásy svět neviděl
Proto je bedlivě střeží
Zaida, Zoraida, Zoaraida
Vadnou květy pomeranče
Nač překrásná je zahrada
Když tu srdce steskem pláče?
Tři stateční muži mladí
K sličným sestrám láskou vzpláli
Večer struny loutny ladí:
Krásky, štěstí čeká v dáli.
Upleťte lano z copů svých
Noc jasmínem až zasvítí
Silné paže vašich milých
Vás ve hlubině zachytí.
Zaida, Zoraida, Zoaraida
Navzdor zlému otci svému
Každá lokny jak sen spřádá
Spěchajíc k muži milenému.
Však srdce krásné Zoaraidy
Hrůzná závrať z hloubky svírá
Silnější než lásky svody.
Navždy o samotě zmírá.

Podívej se z okna,
na Planetě snů,
neotvírej dveře,
jestli mi nevěříš.

On už na tebe čeká.

Postav se na špičky,
jestli jsi maličký,
zavaž si tkaničky,
poutníče stařičký.

Potom spolu běžte,
spasit tenhle svět.

Ten první sen,
když se ti jen klíží víčka,
ten sen,
co zdá se ti již odmalička.

První sen,
dárek šeré noci,
pohádkový útes,
který navnadí,
první sen,
co přijde ku pomoci,
smaragdové město,
které naladí.

Než se v peřinách
otočíš na druhý bok.

A dokud v tobě city hoří,
v plných barvách širých moří,
v kruhu masek navždy tanči,
jak touha,
mezi dvěma pomeranči.

pozn.: SPOILER (klasicky - teď nechápete, pak jste ospoilovaní)
pozn. 2: challenge accepted, bude se to dobře počítat: 5 slov * 5 veršů * 4 sloky

Jsem píseň kterou řeka zpívá
Sluneční brýle a bujná hříva
Zbraň pohotově a měsíční šaty
Časová linie bez hlavy paty
Spoilery v modré knížce skrývám

Časem prostorem píšu Hello sweetie!
I na konci nekonečna vyrytý
je že Tě mám ráda
Snad budem zas pár paráda
Jen nedělej že jsi zabitý

Jsi trochu ošuntělý z pranic
útěků a záchran kosmických stanic
Time Lordovi nezáleží na vzhledu
Bez čeho Tvého být nesvedu?
Tvé oči nevyměním za nic

Když hledíš jimi v dál
není-li v nich smutku kal
tak přidávají Ti na kráse
Oko je okno říká se
Tím oknem jsi mi zamával

pozn. 3: "není-li" jsem počítala jako jedno slovo
pozn. 4: myšlenka nápisu Hello, Sweetie! na zdi na konci vesmíru patří Zuzce

„Odešel mi Rory s Amy,“
brečí Doctor k světu zády,
„proto Bože prosím dej mi
ňáké nové kamarády!“

Zmerčí jednu, začne šílet.
A že jde o krásnou dámu
přislíbí jí Doctor výlet
do Tichého oceánu.

Příkop pana Mariána
to je vždycky jistota.
Jenže náhle přijde rána –
V Tardis zuří potopa!

Mokrý Doctor běhá s mopem,
je to pro něj novinka.
„Ty pitomá holko s copem!
Nezavřelas okýnka!“

Prosila ho jako blázen,
nezlomila jeho žal.
Hned jak vystoupili na zem,
musela jít od něj dál.

Osude, proč jednáš krutě?
Doctor to dál nesnese.
Chce si rychle spravit chutě,
tak zavolá Harknesse.

Na kloboucích soudruhů zamrzá déšť,
Vítr naklání transparenty
Alegorické vozy čekají
na znamení

Smutek je v normě
Podepsán, schválen a vyhlášen v rozhlase
Na oknech tři vlajky – rudá, černá a nejmenší
červenomodrobílá

Soustrastné projevy suše zívají v zásuvkách
Kde léta spaly mezi razítky a rezavými svorkami
Při přednesu se jen nesmí zapomenout vyměnit jméno
Projevy jsou věčné

Továrny ztichly, dělníci vzali si
pár minut volna na počest soudruha
(které potom napracují na čestných směnách
o všech jeho výročích).

Rozbité fasády lemují smuteční průvod
který je černější než stranické svědomí
Na oknech pavučiny a tři vlajky - rudá, černá
a nejmenší červenomodrobílá

*****

(Pozn.: tohle je poprvé a naposled, kdy Sova píše poezii (nepočítám-li do poezie infantilní říkánky na téma viktoriánských nosů a podobné zhůvěřilosti). Všem lidem, kteří básní a kteří básní dobře, se Sova srdečně omluvuje.)

Kdo říkal, že není možné napsat básnicné BJB?

Už vás nebaví pod dekou se věčně schovávat,
okna netěsní a hluk s ulice vás otravuje?
Skrz zavřená okna stále prach, co musíte utírat,
protože vítr vám ho tam pořád duje?
Škvírami mezi rámy můžete pozorovat svět?
Věčně máte nohy studené a nezahřáté?
Pokud na vše přítomné můžete ano říct,
investuje do našich oken a poznáte,
jaké to je doma teplo a ticho mít.
Okna plastová s vynikající vlastností
ukáží vám své izolační schopnosti.
Teplo již nebude opouštět váš byt,
v bezhlučném prostředí budete snít.
S výběrem vám poradíme,
nová okna nasadíme,
kontaktuje okamžitě,
okna ROKO ocení i vaše dítě.

Oko-do duše okno, říká se,
však v jeho tváři těžko hledá se
byť jen stopa po kráse.
Tam naleznete pouhou tmu.

Hluboké propasti temné
uvězní drobnou hnědovlásku,
"Ta navždy patří už jen mně,"
vlastnictví zaměnil za lásku.

Denně z oken jeho pracovny vyhlíží,
sebe v zrcadle prohlíží,
sleduje tiše změnu svou:
"Do temnoty šla jsem za Tebou,
a odvděčil ses mi snad něčím?
Proč neobjímáš mne,
když brečím?"

Dívá se na ni pohrdavě,
co ona o světě ví?
Kdyby někdo chtěl, tak hravě,
ji mávnutím hůlky odklidí.
Ona netuší, že pouze strach o ni,
skrývá za vlastních citů retuší.

Vím, je to "takový nějaký divný", nebo alespoň mně to tak připadá...ale nic lepšího se mi nepodařilo vymyslet.

Pohlédla na mne a já ztracen byl,
tak rozbouřené srdce jsem dosud nezažil.
Žár nocí a ledových rán vichry dmoucí,
nevinnost růže, však žena zvoucí.
Má v sobě sílu, z níž po zádech mi běhá mráz,
je bezpečným přístavem, hned mění se ve strmý sráz.
Svéhlavost mluví z ní, chce vše, co jen si poručí,
a jindy zas jak vločka sněhu, roztaje mi v náručí.
Chránit ji budu, jak mužům je dáno,
však ona mně, často záchranné hází lano.
Miluji ji a jsem si jist, až nám život léta zúročí,
naposled uložen do jejích dlaní, chci pohlédnout jí do očí.