DMD č. 12. pro 12. 4. 2022. Téma: Zrzavec

"To dá ale práci, svázat ty zatrolené vojáky!" nadávala Anežka "To jsi je nemohl zabít?"
"Ty bys radši kopala hrob?" oponoval Jiří.
"Já bych je podřízla, zastřelila, zmlátíla a vykostila!" naštvala se Anežka. "Jako tenhle zatracený uzel! Klatě!"
"Klid, to nebude tak špatné..." chlácholil Adam.
"Vždyť se mi rozvázal už po dvaadvacáté!"
"Musíš ho pořádně utáhnout!" radil ten zatracený zrzavec, kterého svazovali. "Já vám to říkám pořád, akorát mě vždycky praštíte kame- au!"
"Je to hrozná mládež, ani nepřítele svázat neumí!" nadával druhý voják.
"Jestli nesklapnete, vyzkoušíme návrhy mojí sestry!" naštval se Jiří.
"A nemohli bychom se raději svázat sami?"

Na podzim bývají hory nejkrásnější. A možná vůbec nejlepší je ta nevyzpytatelnost – ráno se nad štíty líně vyhoupne slunce vykoupané v mlze a večer je obloha vyfoukaná, vzduch ještě vlhký od přestálé bouře voní ozónem a svahy jsou čerstvě pruhované sněhem. Nikdy nevíte, jestli vám počasí dovolí vyrazit nahoru - jenže na tom nezáleží. I kdybyste od rána do večera seděli u jezera s odrazy zezlátlých modřínů a hor oděných do rzi, bude ten den stokrát naplněnější než desítky stejných, unavených dní tam daleko a dávno, kde tomu člověk říká doma, když zrovna není tady.
Tady je totiž doma nějak víc.

"Tohle je náš člověk?" zeptal jsem se Káčka nedůvěřivě.
"Jo, je to Zetko." řekl s klidem Ká.
"To snad ne," nevěřil jsem mu.
"To víš, že je to von," ujišťoval mě pořád. "Co se ti nelíbí?"
"Vždyť je to bezďák," ukázal jsem do vedlejší uličky, kam jsme zatím jen váhavě nakukovali.
"Ty jsi ale fouňa."
"Tak to zase ne. To si vyprošuju. Ale tenhle týpek nemůže být přecilegendární vůdce převaděčů, Zrzavec."
Sjeli jsme ho oba pohledem. Jedna noha, druhá dřevěná, špinavé cáry oblečení, miska na drobné. Slepené zrzavé vlasy.
"Ale jo, je to on," uklidnil mě Ká. "Popis přesně sedí."

Bojím se spousty věcí. (Blechatci bych to nikdy nepřiznal, ale ten neumí číst, takže si to tady nepřečte, a vy mu to ROZHODNĚ nebudete říkat.)

Silného větru. Je hrozně hlasitý a vlající záclony jsou strašidelné.

Té čůzy s dlouhými drápy, co mě zkouší chovat a páchne smradlavou vodou.

Že uvidím dno misky.

Veterináře. No comment. (Vy se nebojíte veterináře?!)

Ale to není nejhorší.

Nejhorší je, že poté, co jsem víkend proválel na gauči, proháněl Odieho, a a Jon mi podstrojoval lasagne a drbal mě za ušima....

... Jon ráno odchází.

(Co když už nikdy nepřijde?)

No, a proto nemám rád pondělky.

Arcivévoda to na sobě pozoroval už delší dobu, ale nedokázal to pojmenovat. A snad ani nechtěl. Kdyby svým inklinacím dal jméno, musel by přiznat, že je má. Co na tom záleží, když může být jako všichni ostatní? Milovat správně, žít spořádaně.

Orlando byl zvláštní, ale v lecčems také stejný jako ostatní. Dokázal přitažlivost k němu regulovat, usměrňovat do estetična. Ty zrzavé vlasy...

Když se z Orlanda stala Orlando, mohl své city rozvíjet svobodně a nemohl se té představy nabažit. Nabídl jí svou ruku a její odmítnutí ho zdrtilo. Dokonce přiznal, že ji miloval už v mužském těle! Nebylo to dost.

„Jako...“ ošil se Jestřáb. „Policajti fungujou, což o to. Částečně. Zvládnou si udělat pořádek ve svým rajonu, ale stačí potulný zlodějíček a jsou v loji. Po kopcích ho honit nebudou a posílat náhodně posly po okolí se jim nevyplatí.
Tady nastupuju já. A hodila by se pomoc, jdeš do toho?“ obrátil se na Rezku.
„Můžeme obě,“ řekla klidně.
„Lišku nechci. Zrzavejm se nedá věřit.“
Netušil, kdo je za rohem.
„Ehem.“
„Nic proti tobě, holka, ale vystačím si tady s Rezkou.“
„Jsi pěknej rasista.“
„Já nejsem rasista, jeden můj kamarád je zrzek. Myslím Zrzka!“
„Takže rozhodnuto,“ usmála se Liška. „Jdeme obě.“

„Ty... Černý rytíři... fakt z té kořisti nic nechceš?“
„Maurice mi stačí, díky, hmm... Locksley.“

...

„Přemýšlím, kolik takových velkých zrzavých bojovníků, co z dlouhé chvíle dobudou hrad, po Anglii běhá...“

„A?“

„Napadá mě jenom jeden a ten, pokud vím, trčí v Rakousku,“ žvaní Locksley do větru dál, ale na Černého rytíře se dívá velmi vážně.

...

„Taky dumám nad jednou věcí. Kolik je asi v Anglii zrzavých zbojníků, kteří na lusknutí prstů seženou menší armádu. A kolik z nich sídlí zrovna tady v Sherwoodu.“

„Takže jsme kecali oba, ale v průseru jsem jenom já, co?“

Richard poplácá Robina po rameni.

„Neboj.“

Harry vkročil do přeplněných Kratochvilných kouzelnických kejklí, aby se okamžitě ocitl v Ronově kostidrtícím objetí.

"Harry! No to je dost, že se taky ukážeš! Pojď honem se mnou, musíš vidět naše nové Žvatlající žvýkačky! Už na nich s Georgem pracujeme pár měsíců a konečně jsou v oběhu. Obchody jdou skvěle, jak vidíš, brzo budeme otevírat další dvě... Děje se něco?" Ron přerušil vodopád slov, když si všiml Harryho vážného výrazu.

"Rone, dneska jsem tu služebně. Vyšetřujeme sérii vražd. Náš jediný důkaz je dopis, na kterém se našly stopy nějaké voňavky. Podle jejího složení se nejspíš jedná o váš Matoucí parfém."

Pravda, úkol.
„Kdo ze třídy se ti líbí?“
Proboha, fakt? Chtěli byste pravdu? Tak tady: netuším, co to znamená líbit se, nechápu, proč by se mi někdo měl líbit. Jasné?
Mlčí, váhá.
Řekne náhodné jméno.

„Musíš přece mít nějaký typ!“
Zrzaví, blonďáci, modroocí? Muži? Proč?
Zamilovaná byla jednou, do ženy. Se vzhledem to nemělo společného nic.
Pokrčí rameny, neodpoví.

„Nikdy se ti nikdo… nelíbil?“
Nikdy mě nikdo nepřitahoval, nikdy mě nezajímala těla, i líbání mi přijde nechutné. Tohle chceš slyšet? Nevím, kdo jsem, nevím, co chci.
Jsem zmatená!
„To nevadí.“
Chytne ji za ruku, opatrně, pomalu.
Je to… v pořádku.

Květnový soumrak těžce voněl květy a pryskyřicí. Stromy černě čněly proti růžovému nebi. Dívka kráčela horským hvozdem. Proti ní stanul muž.
"Hola, krásko! Putujete sama v tomto překrásném večeru?"
"Zachovejte slušnost, pane, i vzdálenost," vydechla. "Nepůsobíte věrohodně, spíše coby chuligán."
"Nezrodil jsem se pod Venuší. Chci vás toliko ochránit na osamělé cestě," odpověděl neznámý a ve stínu se zableskly jeho zuby v úsměvu.
Polapená jeho zrakem, neprchla, když k ní přistoupil.
"Kde bydlíte?" zeptala se.
"Můj dům nenajdete, je to hrad na horách."
"Jaké vaše jméno?"
Smekl klobouk. Byl mladý, ale zrzavé vlasy mu na skráních a zátylku bělaly.
"Reynardine."

Za komunistů byla snaha, zadupat do země poctivého sedláka. Skoro se to podařilo.
Po revoluci se družstva musela vypořádat se členy. A tak sedlákům, kteří chtěli obnovit své svobodné podnikání, vytáhli z kopřiv například starou, rezavou, téměř nefunkční řepnou linku, ze stáda vybrali dvě nejstarší a nejvíce nemocné krávy a nazdar, jsme si kvit.
Ale sedlák se nevzdá. S respektem k půdě i ke zvířatům poctivě pracuje. Místo obrovských lánů obhospodařuje pár hektárků. Raději má kvalitu než kvantitu. Chce dětem předat živou půdu a spokojená zvířata. Chce, aby se na venkově žilo radostně, vděčně.
Raději se opotřebuje, než aby zrezivěl.

"Well, my dear Watson, I believe the solution is fairly obvious. Would you agree?"
"Actually, yes, Mr Holmes," said Watson. "It was clearly the gardener. Nobody else was in the house and he left behind a fistful of short ginger hair. And this," he pointed to a vase of flowers on the table, "was the murder weapon."
"Oh, my dear Watson," Holmes interrupted. "It was the cat."
"The cat?" Watson repeated.
"Your diagnosis was correct," Holmes continued. "Anaphylactic shock. But not from pollen."
"How so, Mr Holmes?" Watson asked.
"Let me explain," Holmes smiled while leading Watson towards the garden.

Zvedl oči od komentáře pod svým prvním drabblem.
“Kachna?” zeptal se zmateně.
Drabblistka se rozesmála. “To kdysi bývaly DMD lajky… Než začaly rozežírat databázi.” Zvědavě naklonila hlavu. “Proč Františkán?”
Soused pobaveně protočil oči v sloup. “Zrzavec dělá rodokmeny a zjistil, že můj praprapraděda byl členem řádu. Říct to ostatním byla veliká, veliká chyba.”
“Rozhodně ne taková jako začít psát DMD.”
“Hej! V tom jsem nevinně, byl jsem donucen.”
“To říkají všichni,” řekla shovívavě.
“Je to návykové, co?”
“Ano, ale taky je to naprosto skvělé.”
“Co je skvělé?” zeptal se Červík. “Chci taky.”
Drabblistka se slaďoučce usmála. “To se dá zařídit.”

Záplava zlatavého pole kontrastovala s jasnou modří oblohy a odvážné, silné tahy štětcem dodávaly malbě energii.
Poodstoupil a kriticky si obraz přeměřil pohledem. Ušlo to, i když domaloval jen taktak, Slunce už zapadalo a svět rychle ztrácel barvy.
Ještě chvíli se díval do krajiny. Pobyt v přírodě mu dělal dobře, uklidňoval ho.
Poslední dobou měl však v srdci chlad. Měl pocit, že je sám, a že ho lidé nikdy nepochopí.
Měl do jisté míry pravdu, za jeho života se mu skutečně uznání nedostalo, a přestože namaloval stovky obrazů, prodal jeden jediný.

Bylo léto 1890, a zbývalo mu pár dní života.

Málem do ní narazili. Její plášť kvetl rzí.
“Kdyby měla vybuchnout, tak už vybuchla,” olízl si Theo rty. Neodvážil se pohnout.
Beka si vzpomněla na dědu. Teď už by byl v polovině přednášky o tom kdo a z čeho ji shodil.
Dole Beka neplakala. Držela se naděje, že rodiče i sestry přežili. Někde. Nějak.
Neplakala kvůli Marině. Respektovala její rozhodnutí.
Jenže teď si vzpomněla na dědu. Loni umřel a Beka si právě uvědomila, že je nejspíš poslední, kdo si ho pamatuje. Když se podívala na nevybuchlou pumu u svých nohou, nedokázalo už slzy řinoucí se po tvářích zastavit vůbec nic.