DMD č. 11. pro 11. 4. 2022. Téma: Neboj se rozkvést

Neboj se rozkvést sněženko bílá
ať není třeba jít pro růže
ať na svůj svátek je šťastná má víla
kytička chybět nemůže

Loni jsem nakoupil florální klišé
přijelo odněkud od Keni
kouklo se na mě a řeklo mi tiše
že po něm zbylo jen trápení

Že rostlo na polích v Africe
namísto lesů či pšenice
že vypilo všechnu vodu
místnímu lidskému rodu
že má stále na paměti,
jak o něj pečují děti
a matky těch ratolestí
chtě nechtě prožívaj „štěstí“

Neboj se rozkvést sněženko bledá
ať není třeba jít pro růže
svědomí moje totiž mi nedá
kupovat kytky už nemůže

Celý svůj život trávíme tím, že po světě ukrýváme semínka vzácných rostlin. Obalujeme je kapkami letního deště, které dopadají na chodník a voní, oplétáme je růžovějícími slunečními paprsky, trousíme je do prachu zapomenutých schodišť, utápíme v poslední kapce vína ve sklenici. Semínka jsou různá, jako jsou rozdílné i typy půd; zároveň však z téhož semínka v různých druzích půdy vzejde pokaždé jiná rostlina.
Lidé nám říkají všelijak. Někdy múzy, jindy zdroj inspirace.
Až některé z našich semínek najdeš, zasaď ho a nechej se prorůst šlahouny slov, rozezvuč buňky svého těla novou melodií, pokryj svou kůži pestrobarevným listovím.
Neboj se rozkvést.

Olda seděl vyvalený na gauči. Z televize před ním řvaly výbuchy z akčního filmu.

Olda je nevnímal. Stejně jako nevnímal květinu na parapetu či hvězdy za oknem.

Práce ho ubíjela. Osamění ještě víc. Byl z toho všeho unavený.

Najednou byla tma. Vypadl proud. To Oldu překvapilo. Změna.

Chvíli jen seděl. Pohlédnul z okna.

Hvězdy tam byly i nadále. A díky absenci světelného smogu z okolí byly vidět jetě víc.

Oblékl se a vyšel ven. Překvapila ho čerstvost vzduchu.

Obloha byla plná hvězd. Olda pocítíl radost jakou už léta necítíl.

Od té doby pravidelně cestuje po světě a užívá si hvězd.

„Hezky Ti to kvete!“
Tak přesně tuhle větu slyším od lidí, kteří poprvé uvidí můj jakostní 30 let starý Japonský vůz.
Bohužel inženýři v Japonsku se rozhodli nepoužít žádnou z možností ochrany železa před korozí a tak jsou atomy železa vydány na pospas prostředí plnému vody a kyslíku. To jsou totiž prvky, které okradou atomy železa o elektrony a přemění ho na hydroxid železnatý, který se pak rozpadne na oxid železitý známý jako rez a trochu vody.

Tahle reakce je však ještě horší v zimě kdy se do vody přidá trochu soli, která vytvoří elektrolytický roztok, který celý proces urychluje.

"That was nice," Ed said as they were corralled toward the line of fellow soon to be reformed pirates.

"Hm?" Not many nice things came to Stede's mind all that easily.

"Your booty."

Stede blinked, momentarily walking out of step. "Beg pardon?"

"The plant." Ed shrugged. "It was quite lush; you must have taken good care of it."

"Yes, well." Stede tried to find something other than Ed to focus his eyes on. "It's not very manly, but I'm rather good with plants. Making things grow."

Ed fell silent. Then, as they got in line, he muttered. "Yeah. You are."

„Rtěnku. Takhle. Vždyť jsem tě to přece učila, holka,“ Liška si už dávno dala za úkol pomáhat ostatním Přeměněným ženám, aby byly k světu. I tak z nich byla nejpohlednější..
Vyšpulila na sebe rty do zrcadla a zachytila Rezčin odraz.
„A usměj se trochu. Jsi jak ledová královna. S úsměvem budeš hezčí.“
„Hm.“
Rezka nepotřebovala, nechtěla být hezčí. Nenápadnost je dobrá. Sebekontrola...
Mít kontrolu znamená být v bezpečí.
Kočky kontrolovat nemůžete. Chodí si, kam chtějí. Sednou si, kam chtějí.
Třeba k vám na klín.
Rezka nepřítomně hladila zuřivě předoucí kuličku, a aniž si to uvědomovala, usmívala se.
Kočky... jsou nebezpečné.

Na střední nikdy moc nemluvila. Byla vždycky ta, co seděla stranou a mlčela. Stejně si s nimi neměla co říct...

Nenápadná. Nesmělá. A věřila, že i ošklivá. Ráda se schovávala ve velké mikině s kapucí. Cítila se v ní tak nějak... schovaná. Vždycky v džínách. Sukně a šaty téměř nenosila.

V práci snesla hodně. Protivné kolegyně. Veledůležité manažerky. Nesmyslné úkoly...
Až jednoho dne toho bylo dost. Kroku do neznáma se bála, ale věděla, že musí.

---------------

Naučila se usmívat. Nebát se mluvit. Nosit šaty. A začalo ji to bavit.
Naučila se být sebevědomá. Hrdá. Užívat si to.

Rozkvetla. Zevnitř i zvenku.

Pozoruješ květy užívající si života. Nevíš, proč jsi jiná, I když to nikdo nevysloví (nebo možná mráz takových slov znáš), vpíšeš si to do žil jako svoje selhání.
Přehlížíš, žes dostala méně slunce, že v konejšícím skleníku se vzkvétá snáz než ve vyprahlé zemi, kde bojuješ o nádech. Nebo že tebe slunce spálí a potřebuješ klid stínu.
Svět miluje důrazná slova, ty se proplétáš v tichu mezi řádky.
Čekáš, bojíš se ptát, jestli maji na světě místo i tiché neurozené sedmikrásky.
Ještě nevíš, že až sama sobě dovolíš rozkvést, rozzáříš se jako slunce a tvoje kořeny dokážou měnit lidské cesty.

"Neboj se rozkvést!" řval tučný nápis připomínající devadesátkové WordArt písmo v zářivě a opravdu nepřirozeně růžové barvě. Následovalo světle, ale stejně uměle odporné narůžovělé pozadí a fotografie velmi hubené sexy dívky ve skutečně křiklavém a velmi málo zakrývajícím krajkovém spodním prádle. Měla až lascivní výraz ve tváři a její pravá ruka sugestivně mířila k téměř nezakrytému rozkroku.

Sally se znechuceným výrazem vrátila pochybnou krabičku zpátky na regál, ale to už ji zmerčil jeden z prodavačů obchodu s erotikou. "Potřebujete poradit s výběrem afrodisiaca?" Zeptal se s obchodním úsměvem, který Sally přišel naprosto mimo.

Ohlédla se za Mary. "Jsem jen doprovod..."

Bojíte se o čest Vaší dcery? Chcete, aby byla Vaše vnučka vždy a všude v bezpečí? Patříte k puritánům? Kupujte Květenan!
*Střih*
"Vždy jsem se bála toho, co by se mohlo stát, když pustím svou nezletilou dceru samotnou na diskotéku. Díky Květenanu se již bát nemusím." Jana 37.
"Ještě do nedávna jsem se strachovala o to, aby se mi při nočních procházkách nic nestalo. Díky Květenanu se cítím v bezpečí." Linda 22.
*Střih*
Náš dlouhodobě vyvíjený prostředek pro podporu tvořivosti akné je dermatologicky testován. I díky tomu je s jeho používáním spokojeno více než 99 % zákazníků.

Květenan, nebojte se rozkvést!

„Mami, nejsi přeci ještě tak stará! Vypadáš pořád ještě k světu a když trochu podtrhneš svoje přirozené půvaby, nejeden mužskej se za tebou otočí,“ hučela do ní dcera.
„Ale Jaruško,“ pýřila se, „copak já, na mně už nezáleží, já mám svoje odžito, táta je starej morous, jen aby měl teplou večeři a pívo, víc ho nezajímá, na koncert ho stejně nevytáhnu…“
„No právě! Musíš mu připomenout, proč se do tebe kdysi zamiloval! A když s tebou na koncert nepůjde on, půjdeš sama a budeš se cítit dobře. Trochu přistřihnout vlasy, jemnej melírek…“
Kdyby jen Jaruška byla tušila, co tím způsobí!

Těžko se píšou upřímné dopisy, když tajnost skrývá tajnost.
Osborne si povzdechl a zahodil další papír ke krbu. Básně mu zpravidla šly lépe.
Aimée ho pohladila po ramenou. Děťátko už o sobě dávalo vědět.
Musí to Molly říct. A ještě něco jiného. Znal bratrovo srdce.

Těžce zkroušená, avšak odhodlaná, přivedla Molly Osbornovu vdovu pod střechy Hamley Hall. Připravena na hněv, dostala z té nejméně očekávané strany vděčný úsměv a zalepenou obálku. Vzkaz opatrného přítele ze záhrobí.

Porovnání s růžolící Cynthií bodalo na úvod. Pak ale povzbuzení, pobídka k vlastnímu rozkvětu, chvála, úcta. Slzy změnily charakter. Četla do zapamatování. Hltala naději.

Edith pozvala Andyho do klubu na rock 'n' roll. Andy přesvědčil Nickyho, aby šel s ním. A Nicky, který nenáviděl tyhle zábavy pro nudné Američany, přesvědčil Adeline s Carmen.
Působili dost nesourodě - Nicky ve své jediné polokošili a velkém saku, Andy v černém roláku, Carmen v rudých šatech a s růžemi ve vlasech a elegantně oblečené Adeline a Edith.

Andy tančit neuměl a dost se styděl, ale přiopilý Nicky jej vytáhl na parket.
Uvolni se a nech se vést," pošeptal mu do ucha.
„Usmívali se od ucha k uchu a užívali si společný tanec. Ostatní tanečníci byli jejich číslem mírně řečeno konsternováni.

"Jednou budeš kvést tím nejkrásnější
květem, jaký kdy svět spatřil." Chlácholila stará, obrovská Růže svou malou dceru, rozesmutnělou z toho, že je zatím plná listů.
"Musíš jen ještě chvilku počkat. Něco tak nádherného nemůže vyrůst hned." Přidal se i Zvonek, kterému už začalo být malé Růžičky taky líto.
"Ale co když žádné listy mít nebudu? Nebo nebudou tak krásné, jako ty vaše? Co když budou úplně ošklivé?" Naříkala dál Růžička.
"Jsem si jistá, že nebudou o nic horší, než naše. Ba budou o mnoho hezčí. Jen se neboj rozkvést." Pronesla moudře Růže a zdálo se, že to Růžičku trochu uklidnilo.

“Jdi do toho, Angelo,” povzbuzoval se lehce korpulentní muž před zrcadlem. “Taková sympaťačka! Taky po tobě kouká!” Sjel svůj obraz od hlavy až k patě. Zarazil se. Něco by to chtělo. Hm. Zítra zaběhne k Nicolovi do barber shopu a nechá si upravit vlasy i vousy. Ta - Jindržiška? - eh, Enrichetta - vypadá moc pěkně, musí na ni udělat dojem. Zatím ho viděla jen v kuchařském, tak se vyfikne. Jenže to břicho! To neschová! Co teď?
Že by konečně přišel čas na vánoční dárek od sestry? Sice ho děsně urazil, ale...
Ponořil se do skříně a po chvíli vítězoslavně vytáhl… stahovací nátělník.