DMD č. 13. pro 13. 4. 2012. Téma: Gloria

Gloria žila v hlubokém lese, daleko od lidí a věnovala se svým každodenním povinnostem. Bydlela v nejčervenější muchomůrce široko daleko a mravenčích vajíček měla plnou spíž. Každou sobotu pořádala nějakou slavnost v pařezu, kde se sešli skoro všichni skřítci z lesa. Popíjela se borůvkovice, šiškovice, bobulovice a mnoho dalších ‚vic‘ a k tomu se čas od času jezdilo na ježcích a létalo na sojkách.
Po takové výjimečné oslavě však bývá skřítkům zpravidla špatně a ospale a přes les je to dálka. Proto Gloria založila mšicí sbor, s kterým skřítkům zpívají nějaké křesťanské šlágry. Domů pak peláší rychlostí vyšší než absurdní.

Poznámka/upozornění: Nejsem si jistá, jestli by se k tomuhle nehodila omluva věřícím...

Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

Třeba homosexuálům nebo lidem, kteří používají antikoncepci, že.

Chválíme tě. Velebíme tě.
Klaníme se ti. Oslavujeme tě.

Decentně přehlížíme poznámky o lidech jiné víry.
Někteří z nich se právě stávají součástí mše.
Kritizující, ale zvědaví.

Bože, Otče všemohoucí.

O pár řad vpředu sedí paní, asi máma, se třemi dětmi. Očividně postiženými.
V jejích slovech je obdivuhodná vroucnost.

Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi,
ty, který snímáš hříchy světa, přijmi naše prosby.

Dnešní víra je neskutečná komedie.
Ale snad aspoň pro někoho má tahle komedie smysl.

Amen

Poznámka: Tohle má být názorná ukázka toho, jak to vypadá, když někdo (já) má dělat domácí úkol do latiny (I když teda, my už dávno probíráme mnohem těžší věci.). Nejspíš to bude trapný a ne vtipný, tak se omlouvám, ale celej den jsem dneska někde lítala a mozkovna mi už vypověděla službu. Díky za pochopení.
P.S.: Vysvětlivky pro nelatiníky pod drabble.
______________________________________

„Sció mé nihil scíre*,“ povzdychla si Karin, když otevřela učebnici. Tohle byla jediná latinská věta, kterou si pamatovala. Nejspíš proto, jak byla výstižná.

‚1. Převeďte do opačného slovesného rodu.‘

„Cože?! Jak to mám asi udělat?!“

‚2. Doplňte komparativ ve správném tvaru.‘

„Kompa-co?“

‚3. Přeložte:‘

„Jo, to teda vylepšili. No, zkusit to můžu.“
‚Ad maiorem Deí gloriam.**‘

„Ok, Deí znám, to bude ten Franta nahoře. Ad je nějaká předložka, jen Franta ví jaká. Gloriam? To je nějaká ženská? Bůh má ženskou? Kdyby chlapa, tak neřeknu, ale… Kam jsem sakra dala slovník?“

„No nic, není tady. Dlabu na to. Jdu psát drabble.“
_______________________________________
* Vím, že nic nevím.
** K větší slávě Boží.

Něžně tě pohladím po tváři.

Máš zavřené oči, ale nespíš. Za dobu, co jsme spolu, jsem se naučila rozlišovat každičkou změnu v tvém dýchání, pohybech i chování.

Proto mě nepřekvapí, když tvá ramena ztuhnou a nyní otevřené zelené oči potemní obavami.

"Vím," odpovím na nevyslovenou otázku. "Nemohu být tou, kterou po mě chceš."

"Cožpak nechceš být mou královnou?" zeptáš se. Téměř jako dítě, kterému sebrali oblíbenou hračku.

Téměř.

Usměji se a políbím tě. "Chci, ale oni mi to nedovolí. Stačí, když mě budeš jako jednu uctívat."

"Navždy," slíbíš vážně a polibek mi vrátíš.

Navždy... kolikrát už jsem to jen slyšela?

Grogy. Přesně tak se Pinkie cítila, když se probudila po obzvláště vydařené party.
Leknutím nadskočila, když se kopýtkem dotkla Big MacIntoshe, který ležel vedle ní.
Ospalost ji rázem přešla, když se marně pokoušela vybavit si minulou noc, ale paměť nechtěla spolupracovat.
Rezignovaně zatřásla spícím hřebečkem. „Ty, Macu… my… jsme… v noci… eh?“ „Eeyup,“ odpověděl, aniž otevřel oči.
„Ihned musím pryč!“ začínala panikařit. Spát s bratrem kamarádky spadalo do kategorie velmi špatných nápadů.
"Applejack se to nesmí dozvědět. To by mi neodpustila. Nebo hůř, mohla by chtít, abychom spolu zůstali…"
„Big Macu, ty ospalče. Nesu ti snídani!“ ozvalo se za dveřmi.

A/N: Ano, je to hodně BJB. Prostě jsem dneska bez jakékoli lepší inspirace.

Fandom: Harry Potter (a můj Mýtus o jablku ;))

Věnuji všem, kterým se líbila košťata v mém drabblu Mýtus o jablku, také všem, kteří o košťatech ani střapcích nic nevědí, ale rádi se poučí, Zaně za úžasnou průvodcovskou činnost a ioannině za to, jak špatný na mě má vliv (Mea magistra, te salutat!).
--------------------------------
V jedné slušně zařízené pracovně s těžkým stolem z mahagonu byly tři koberce. Na stěně visela Camilla, pošitá výjevem z jakéhosi mýtu, lístečky a jinými blbinkami, pod stolem ležela Stela, huňatá a červená, a Glorie, největší z trojice, lety prochozená a zaprášená, se nacházela přede dveřmi. Tam to také všechno začalo.
Ozvalo se zašustění. Za chvíli další.
„Chňá, chňá, chňá.“
„Chňá?“
„Chňá, fňá!“
Camilla se elegantně svezla ze zdi na psací stůl, cípem zavadila o kouzelnou hůlku na rohu, jež se tímto pohybem dostala až na Glorii.
„Chňá!“
A tak se v pokoji náhle ocitla tři košťata s ozdobnými střapci.

Podľa okolitých obyvateľov sa hudba sa ozvala o ôsmej z miestneho kostola. Podľa pána Glórina, ktorý z okna vidí priamo na hlavný vchod bola hudba nadpozemsky krásna a akoby niekoho oslavovala. Uviedol, že v obci doteraz nič také nezažil a obáva sa, že takáto hudba bude mať neblahý účinok na jeho spánok.
Požiadali sme o vyjadrenie miestneho farára.
„Áno, dnes ráno sme v kostole počas bohoslužby spievali glórie. Využili sme opravený orgán a tiež skutočnosť, že do dediny zavítal popredný svetový spevák Glóriotti.”
Starosta ubezpečil obyvateľov, že kostolný spev nemá negatívne účinky na ich zdravie.
Pre televíziu Noha, Glória Mancková.

Navazuje na mé předchozí drabble "Čekání na smrt".

Cesta Zapovězeným lesem byla nekonečná a v podstatě zbytečná. Stejně bylo jisté, že zemřou. A že to nebude dlouho trvat. Přes to, když je napadla smečka vlkodlaků, bránili se o to urputněji. I třem kentaurům se ubránili... Jeli už několik dní, bez delších přestávek. Vyčerpání. Hlad. Neustálá hrozba. Usínala za jízdy, několikrát málem spadla z hipogryfa... A Ron je pořád vedl. Prý na místo, o němž slyšel od kohosi, když ji a Harryho opustil během hledání viteálů... Nevěřili mu. O to překvapenější byli, když se les najednou rozestoupil a před nimi se světlem rozzářil úplně jiný svět. Překvapením vydechla: "Gloria.."

Poznámka: Vzhledem k tomu, že báječné Doktorovo drabble mne přivedlo do hudební nálady, je tento drabble doplněn i písní: Velvet Underground & Nico - Femme Fatale

----------------------------

Glorie byla první z dlouhé řady mých spolubydlících. Nebyla krásná, ale dokázala vzhled zakrývat arogancí (jeden z mých hlasů se posléze naučil tomuto triku, protože i já občas dokáži najít pro krásu využití).
Pohrdala vzděláním i konvenční inteligencí, ale navzdory tomu se její hloupost nestala otravnou. Byla zosobněním archetypálního obrazu femme fatale – postavou, která dokázala vtrhnout do příběhu a zcela změnit jeho směr. Strávila jsem celé hodiny tvorbou detailních záznamů o jejím životě a následně i pečlivou analýzou získaných dat.
Byla mi velkou učitelkou a lituji nejen jejího odchodu, ale i toho, že se mnou již odmítá promluvit jediné slovo.

Téma mi nesedlo, takže trocha béčkové videoherní poetiky.

A tak svět zase jednou nepřestal existovat a přišel čas vzdát díky. Organické rasy to věděly, ale pro gethy to bylo další z mnoha setkání s tak podivuhodnou emocí. Tak si to alespoň živé bytosti, jež tak rády dávají život věcem kolem sebe, představovaly.
Země dál pokračovala v okružním letu, ale byla vychladlá.
Krvácel z ní už jenom prach, prosakoval z trhlin a strupů zbořených měst, chvíli vířil v užaslém tichu, které se galaxií rozlilo takovou rychlostí, že by se nad tím vědci konstruující nadsvětelné pohony měli zamyslet, a potom začal pozvolna stoupat ke hvězdám jako to nejtišší, nejpokornější gloria.

pozn. 1: navazuje na Cestovatele kolem světa
pozn. 2: opět anachronický slash
pozn. 3: věta z názvu je arabské přísloví a motto mojí seminárky o těch dvou

„Franku, jaké to bylo?“
„Měl bys mě na konec světa svést častěji.“
„Já myslel tu tvoji cestu kolem světa a ne... Jaké to bylo, slavně se vrátit domů?“
„Nadělala se kolem toho spousta humbuku. Španělé chtěli zpátky těch pár drobných, navíc moji hlavu, Alžběta sehrála menší divadlo… A ty? Tys vlastně nedoplul, že?“
„Můj konec světa byl na Filipínách. Chápeš, já se tam někde už motal, takže se mi to počítalo, že jsem dokola. Slávy jsem si moc neužil.“
„Ale patří ti. My následovníci máme výhodu, proto to umíme líp.“
Následně zkusil Francis vylepšit to svádění na konec světa.
„Gloria!“

Dveře chrámu byly otevřené. Zevnitř zněl zpěv, jeden z těch jednodušších, zpívaný víc hlasitě než čistě, nesrovnatelně chudý proti vybroušené harmonii bratrů doma v Selby. Severin se přesto chytil postranice, hotový vyskočit z vozu, vběhnout dovnitř, vklouznout do lavice na své místo vedle...
Bláto na lemu hábitu zaškrábalo po lýtkách. Jizvy na zápěstí zabolely. Srdce vystoupilo do krku, sevřelo se a zmlklo.
Vepředu na kozlíku zatím Lucien žvanil o holkách z poslední štace, světácky, mlsně. Cinkaly počítané mince.
Severin sklouzl zpět do sedu. Už nedokázal zazpívat Gloria, zašeptat Miserere. Nebylo komu.
„Hý,“ třepl otěžemi mistr Thornvald. Vůz se pohnul dál.

Pozn.: Dies irae, dies illa je hymnus, který je součástí rekviem. Slova "dies illa" přesně znamenají "ten den".

Praha 13. 4. 1365
Drahý Doktore,
Dějí se tady podivné věci. Přijeď.

král český, císař římský, král arelatský
Karel IV.

„Starý známý?“
„Tak nějak.“ přisvědčil Doktor zadávaje souřadnice.
***
„Veličenstvo.“
„Doktore. Mizí nám sochy plačících andělů a chrličů z katedrály. Po městě už kolují různé historky. Mohl bys?“
„Jistě, žádný problém.“
***
,,Doktore, proč trčíme v katedrále, v té nehorázné zimě, při bohoslužbě, když je všechno vyřešeno?“
„Donno, vždyť je to nádhera! Poslouchej!“
Katedrálou se neslo: Gloria in excelsis Deo
et in terra pax hominibus bonae voluntatis.
Laudamus te. Benedicimus te.
Adoramus te. Glorificamus te.
Gratias agimus tibi propter magnam gloriam tuam…

Zřejmě jsem měl nějakou matku, ale na tu si nevzpomínám. Sotva jsem se naučil lézt, plazil jsem se k příďově figuríně. Gloria byla samozřejmě všude, kde jsem dosáhl na prkna z čarodřeva. Ale figurína mluvila. Vyprávěla mi pohádky – no, spíš příhody ze života. Líhával jsem na přídi, koukal na vlny a poslouchal.

Když jsem později občas (dost často) dostal výprask, chodil jsem k ní brečet. A ona mi vykládala o tom, jak každý věhlasný kapitán býval ubuleným plavčíkem s mozoly na rukou a sedřenými koleny.

Když na jejích stříbřitých prknech táta vydechl naposled, šel jsem si k ní pobrečet taky.

„Lily?“

Rozhlédl se kolem.

„Lily!“

Nervózně zamrkal.

„Jsi tu?“

Zaposlouchal se do ozvěny svého hlasu.

„Kde jsi?“

Zoufalé zvolání zanikalo v tajemné písni linoucí se odnikud.

„To... To...“

Zakoktání nebylo v tom stále sílícím lomozu už skoro slyšet.

„Kdo jste?“

Jako by se k němu blížily stovky neviditelných postav.

„Co chcete?“

Nevědomost ho zneklidňovala.

„Lilyan..?“

Pod letmým zašimráním na nadloktí mu naskočila husí kůže.

„Lily...“

Cítil, jak mu poryv lehkého vánku pohladi slanou cestičku po čerstvé kapce vzpomínek.

„Lil...“

Nevydržel to, a hmátl do prázdna tam, kde tolik toužil ucítit její ruku.

„Li...“

Nic. Vzduchoprázdno.

„L...“

Samota... A pohlazení andělů.