Kytice

Tušila to už nějaký čas, to dívka pozná. Ale teď, když jí černá voda kreslí jeho samého, si ponejprv naplno uvědomí, že to, o čem snívala, v co doufala – že není jen sen a pouhá naděje. Radost ji zaplaví až do konečků prstů. Ať je zima, ať si mráz štípe a vítr vyje, v duši je jak v létě. Málem cítí vůni svatební kytice, málem vidí úpravný domek – vybílí, pořídí další kravku, možná koníka, však věno má.

Tanečním krokem přeskakuje závěje a pranic nedbá na tu, která se plouží za ní.

Temný stín, bílá křehká lilie, kterou spálil náhlý mráz.

Ledva přijdu do vesnice,
výkřik k uším proniká:
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!"

Odvádím si nebožátka,
aby byla v bezpečí.
Když je nechce vlastní matka,
dobrou věc to nesvědčí.

Rozhlédnu se, která z chalup
posílá mi pozvání.
Vejdu zlehka, žádný kalup,
zahajuji jednání.

„Dej sem dítě," pravím suše,
„zbavím tě tvých potíží."
Přestože jí mluvím z duše,
matka zlostně zahlíží.

Pevně dítě za krk svírá,
marně prosím: „Pusť ho už!
Vždyť tvým stiskem chudák zmírá!"
A vtom vstoupí její muž.

Za ženou se honem žene.
O dítě se neshání,
které leží zardoušené…
Mé největší selhání.

Ustlal si v jiném pokoji, ložnici nechal té, která v ní noc co noc ležela jako bez života. Nedokázal vedle ní klidně spát. I tak mu do snů vstupovala představa, jak prorůstá kořeny a větvemi, jak se krev mění v mízu a on sám ve strom. Nevysvětlil jí to. Neptala se.
Pak chtěl jejich syn uříznout z její vrby pár větviček na pobožnost o Květné neděli a on jej zarazil s děsem v srdci. A promluvilo k němu to, co nazýval něhou a péčí, ale co ve skutečnosti byla láska.
Další ráno a všechna další rána se probouzel vedle ní.

V bílém vojenském kabátu směle vykračuje, chlapec jako jedle. Naleštěné knoflíky, vyblejskané holínky, strach v očích skryje pod furiantsky nasazenou čapkou, na rtech úsměv.
U našich kasáren, stojí v noci stráž, nečekej, má milá, mě se nedočkáš, nečekej, jdi už spát, nech si o mně zdát.
Zvesela se odchází po verbuňku.
Písnička umře, spolu s kamarády, zajde na úbytě v tympánech děl, v bubnech kopyt, v žestích výstřelů. Prach, popel, krev, úplavice, vedro a mouchy, stále dokola až k smrti.
Na malém hřbitůvku požehnané ticho a klid.
Dokud se hlína nepohne, víko rakve neodskočí a umrlci nespustí pekelný půlnoční čardáš.

Venkovský kostelíček už rok považoval za svůj. Křtil, oddával, pohřbíval, sloužil. Sdílel dobré i zlé, ke všem ovečkám našel cestu. Až na ni. V kostele klečela každý den. Bledá, vychrtlá, vlasy v čele vyškubané, vzadu zdivočelé, jak do nich zatínala bezkrevné prsty. Jen jednou se na ni obrátil, dotekem lehkým jako pohlazení. Když k němu vzhlédla, krvavé oči jako bezedné studny, bez hlesu couvnul před tím žalem.

Na Velký pátek nepřišla. Kostelem znělo Krista Pána umučení, v jeho duši mluvil studeným hlasem strach.

Vrátila se na Bílou sobotu. Vlasy měla upravené pod šátkem, v náruči dítě.
Usedla do první lavice.

Světničkou neslo se matčino broukání. Spi synáčku, spi. Co jsem se natrápila, co se naplakala, šest dětí jsem pohřbila. Spi, synáčku, spi. Bylinky trhala, v škapulíř vázala, by vůně chránila. Spi, synáčku, spi. Rolničky koupila, na šňůrce nosila, cink cink, by nemoci plašily. Spi, synáčku, spi. První si voda vzala, druhé nemoc udusila, třetí se v lese ztratilo, čtvrté si hlavu srazilo, páté snad vzal si strašlivý duch, z šestého hrobečku odporný puch. Spi, synáčku, spi. Tebe si smrtka nevezme, jsi moje dítko líbezné. Tobě jsem stříbra leštila, tobě do kolébky vložila. Zrcátko hlídej, zlé duchy odrážej. Spi, synáčku, spi.

Fyzická stránka osoby, která není já a kterou oslovuji za účelem vědeckého vyhodnocení nočního incidentu, se vyznačuje následujícími vlastnostmi: množství opálení je menší než malé, naproti tomu estetické požadavky jsou splněny a implicitně dokládají, že zmíněná osoba dosud neměla pohlavní styk.
Výše popsaná fyzická stránka byla vystavena riziku, viz prezentace na církevním pozemku. K prezentaci byly užity lněné textílie, jejichž původní určení se týkalo společenského úzu tzv. věna. Cílem je za prvé ukrátit osobě ženského pohlaví čekání na vhodnou osobu pohlaví opačného a za druhé poskytnout vznikající rodinné jednotce startovací majetek.

Tvé tělo bílé, spanilé, bylo by co ty košile!

Obvykle rozhovory nedáváte, proč jste kývl právě na náš časopis?
-- To víte, ten název, to je výzva. (úsměv)

Vítězství v soutěži vám pomohlo i v osobním životě, prý jste nemohl zavadit o práci …
-- Ano. V televizi si všimli, jak jsem „namakanej“ (zavlnění svaly), tak mi dali místo plavčíka.

Kdysi jste byl obviněn z domácího násilí …
-- Přece byste nevěřila tomu, co o mně napsal nějaký předpotopní pisálek …

Jste zadaný?
-- Nejsem. Každá má šanci. (mrknutí)

(Text byl nalezen na břehu Máchova jezera a po vysušení publikován. Redaktorka se dosud neozvala, ale předpokládáme, že využila příležitosti a dosud někde s fešným „žabařem“ flámuje.)

Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem...

Hajej, dadej, mé děťátko,
můj chlapečku milý,
dneska já tu s tebou budu,
než se den k dni schýlí.

Hajej, dadej, mé děťátko,
rybky tiše plavou,
slunko zlatě, měkce svítí,
přímo nad tvou hlavou.

Hajej, dadej, mé děťátko,
nesmíš plakat, synku.
Nesmíš marně toužit v bahně.
Čekáš na maminku?

***

Hajej, dadej, mé děťátko,
plakej, sténej, křič,
musíš volat, musíš přivést
tu, která je pryč.

Hajej, dadej, mé děťátko,
půjdem' na procházku,
ukázati tvé mamince
moji, tvoji lásku.

Hajej, dadej, mé děťáko,
z vody vane chlad.
Moje žena zradila mne,
ty teď musíš spát.

Lampa jasně svítila.
Stínová silueta dívky na zdi, skloněná hlava a sepjaté ruce. Vroucí modlitba zní téměř neslyšně.
Lampa poblikávala.
Stín se rozdvojí, tančí v bláznivém crescendu radosti ze shledání, smíchu a slz štěstí. Jásavý výkřik jako předzvěst společné budoucnosti.
Lampa zhasla.
Měsíc kreslí dlouhé stíny. Je čas jít, následovat muže tak, jak milující žena má, a ona miluje, miluje z hloubi srdce, které tak hlasitě, tak živě buší v hrudi.
Je letní noc. Vánek se nepohne, lístek nezašeptá, jen v dáli se ozve pes a přidává se další a další. Temnou nocí zní jejich vytí jako píseň na rozloučenou.

“Maminko dojdi do komory, jsou tam ty nohy naší Dory…”
Poslouchá za oknem. Raduje se. Plán vychází.
Převezme nenápadný balíček. Předá své zboží.
S balíkem na ramenou klidně odchází.
Chtěl by radostně poskočit, ale nechce dát najevo, jak výhodný obchod uzavřel.
Ty dvě hlupačky vyměnily to nejcennější v domě za trochu pozlátka, které se oloupe a oblýská během několika dní.
V lese, když si je jistý samotou, shodí z ramen svůj náklad a rozdělá oheň.
Když pečínka zavoní, s vděkem si pomyslí: Jojo, zlatý kolovrat je jen bezcenný krám, ale taková dobře uleželá noha, jak ta dovede zahřát v žaludku.

Hvězdy blednou a kdesi za obzorem se nebe barví do světle růžova. Noc se pomalu rozpouští na okolních střechách. Do ticha křičí ptáci. I vzduch voní jinak.
A ty se mnou pořád nemluvíš. Neslyšíš mé prosby. Jako bys zapomněla na všechno, co jsme spolu zažili. Protože to bylo fajn, víš? Tomu se, má milá, říká bezohlednost.
Obzor zlátne, má milá. Má touha po tobě roste, duše i tělo hladoví. A vím, že moje naděje umře s prvními ranními paprsky, takže už mi nezbývá moc času.
Třeba tě přesvědčí můj kamarád.
“Vstávej, umrlče, hola hou,
a podej mi sem tu živou!”

Smutná uslzená tvář a psí oči.
"Pustím tě, pokud mi slíbíš, že splníš moji vůli."
"Pustím tě, pokud mi zapřísaháš, že se do klekání vrátíš zpět."
"Pustím tě, pokud mi řekneš, že neobejmeš jakoukoliv duši."
Transakce nabídnuta.

Slíbila, zapřísahala, řekla. Prý udělá všechno, co si bude přát.
Transakce přijata.

Večer a už téměř noc.
"Pojď už domů, již mám hlad." Nešla.
"Pojď už domů, již chci spát." Nešla.
"Pojď už domů, dítě pláče." Chtěla jít. Ale nešla.
Transakce pozastavena.

Zlostný řev její matky. Neochota a porušení dohody.
Na prahu v kaluži krve mrtvé tělíčko dítěte. Pak jeho hlava.
Transakce zamítnuta.