DMD č. 19. pro 19. 4. 2019. Téma: Hřích který se neodpouští

Místo, kam měla Yllanit odjet, patřilo nepochybně k tajemstvím Kamenného domu. Proto o něm Adeliza nechtěla mluvit.
Rotolf se však odbýt nenechal: „Slíbil jsem, že ji doprovodím.“
Zpytavě na něj pohlédla.
Tenhle upřený pohled nesnášel. Zatnul zuby. Pochybovala snad o jeho věrnosti? Copak ji už několikrát neprokázal? Vždyť k ní byl dokonce ještě loajálnější než ke knížeti! Což by mu samozřejmě Legelden nikdy neodpustil, kdyby to zjistil.
„Ráda bych ti vyhověla,“ přerušila protahující se ticho. „Ale je to složité. Musel by ses zavázat Kamennému domu. Nevím, zda po tobě něco takového vůbec smím žádat...“
„Jsem pánem svých rozhodnutí,“ ujistil ji.

Malý kostelík, úplně obyčejný, ale Mickovi stačil, aby si v něm s Bohem promluvil. Přinesl s sebou výčitky svědomí a provaz.
„Nevím, jestli ještě někde seš,“ řekl do prázdna z lavice v první řadě. „I tak ti chci říct, že už je toho trochu moc.“
Vedl monolog doprovázený ševelením větru. Dřevěné trámoví nad ním poklidně vrzalo. Vyprávěl Bohovi hlavně o Jess, o tom, co mohlo být, kdyby také přežila.
„Do prdele s tím. Proč myslet na rodinu, když jsem ji nedoved ochránit. A do toho teď spím s tím klukem... Nevydržel jsem to, Bože... Jsem nechutnej.“
Trámoví zpívalo. Pevné trámoví.

Hvězdný destruktor Avenger neúnavně pronásledoval loď jménem Millennium Falcon, které zcela zjevně nefungovaly hypermotory. Bylo jen otázkou času, kdy se dostane na dosah tažného paprsku Avengeru.
Kapitán Needa nervózně přecházel po můstku a netrpělivě vyčkával, kdy ten okamžik konečně nastane. Když tu náhle… Millennium Falcon zmizel ze všech radarů. Jako by se na místě vypařil. Žádný skok do hyperprostoru, prostě nic.
Veškeré optimistické vyhlídky na možné povýšení se najednou otočily zcela opačným směrem. Bylo totiž všeobecně známo, že Lord Vader selhání neodpouští.
Kapitán Needa však nepatřil k těm lidem, kteří hledají výmluvy. "Vezmu na sebe odpovědnost - včetně omluvy lordu Vaderovi."

Mohli by toho o něm říct hodně, ale nebyl neupřímný.
Občas ho obviňovali z přílišné přímočarosti, tvrdosti a zbrklosti.
Když se mu něco nelíbilo, dal to provinilému patřičně najevo.
Na druhou stranu, občas člověk musí projevit i trochu velkorysosti.
V určitých hranicích, samozřejmě.
"Kolikrát mám odpustit tomu, kdo se proti mě proviní?"
Samotná otázka zní stroze, nevstřícně. Proto dodá trochu nesměleji: "...snad až sedmkrát?"
Číslo plnosti, to by mohlo stačit.
"Sedmdesát krát sedm krát," přišla uzemňující odpověď a pohled příliš laskavých očí.
Ten samý pohled, který se k němu otočil při kohoutím zakokrhání.
"Ještě alespoň jednou, Pane," zaprosily hořké slzy.

O nebývalý skandál se postaral lví komentátor na atletickém mistrovství světa. Při běhu na 400 metrů věnoval neobvyklou pozornost jedné z gazelích sprinterek, o níž prohlásil, že je „naprosto k sežrání“, „neuvěřitelná kost“ a má „zlaté kejtičky“. Poté dodal, že si s ní klidně zaběhá.

Šokovaná sportovkyně si prý připadala jako v jámě lvové. Protože si nebyla jistá, zda jde spíše o sexuální obtěžování nebo o vyhrožování smrtí, pro jistotu obvinila lva z obojího.

Ať už se prokáže cokoliv, o místo komentátor přijde určitě.

„Přestože byl do práce jako lev, takové prohřešky se jednoduše nepromíjejí,“ dodal k případu jeho nadřízený.

Co je hřích? Toho by se našly mraky. Už od útlého mládí.
Nespat v odpoledním klidu jako ostatní děti. Nejíst předložené jídlo.
Nemít v sešitě nalinkované okraje od začátku do konce. Nemít podepsán domácí úkol od rodičů. Dát v rovnici do jmenovatele proměnnou, o níž není jisté, že je nenulová.
Opisovat do kulturního deníku obsah díla, které dotyčný nepřečetl. Nebo v něm popsat třídílný román pouze na několika řádcích.
Krást součástky mikroskopu, před tím jsme byli varováni dokonce preventivně. Krystalovat z lihu na otevřeném ohni.
Je toho zkrátka přehršel, čeho se člověk musí vyvarovat, aby úspěšně prošel školami všech stupňů.

Vzhledem k tomu, že udat panáka zdarma před jednou odpoledne evidentě nebude lehké, schoval jsem kupón pod nějaké kameny a poslal kámošce fotku. Po probuzení kupón kupodivu fakt našla. Prý vyzvedne večer, až zas půjde pít.

Dnes jsme se oba přesunuli na nový hostel v Đà Nẵng. Stihli jsme jen chvíli na pláži a pak už vyrazili na večeři, tak jsem si vzpoměl a zeptal se. To tele zvládlo zapomenout ten kupón vyzvednout a vzpomnělo si, až na baru nebyla obsluha. Hlavně že musela vybrat ten předražený chlastací hostel. Si budu pamatovat. Příště tak budu věřit, jak je to chill místo ...

"Počasí nám přeje," usmála se u snídaně paní Bennetová a významně pohlédla na manžela.
Pan Bennet se úspěšně bránil hradbou z novin.
"Nu, jak říkám. Krásně počasí na výlet."
"Mamá! Mohli bychom..."
"Nesmysl, dítě, je počasí jako stvořené na výlet k jezeru. Pan Dawson říkal, že by rád takový výlet podnikl, že, pane Bennete?"
"Jistě, drahá," zašustily noviny.
"Inu, pan Dawson je pohledný, příjemný mladý muž. Každá dívka by..."
"Hlavně Rosemary Murrayová. A ona se líbí jemu! Bylo legrační, jak to neviděli, tak jsem to včera oběma jemně naznačila," zasmála se Lydia.
"CO ŽE JSI?!" chytla se matka za srdce.

"Tak mame vsechno? Klice mame. Listky taky. Ridicak uz mam v penezence. Prachy jsou vybrany. Kdy dorazi vasi?"
"Ted mi volal tata, ze stoji v naky kolone pred Rudnou uz asi 20 minut, asi naka bouracka."
"Mami, mami, kdy prijede deda s babickou?"
"Asi za pulhodinky, broucku. Tesis se?"
"Jo jo. Tak to mas jeste cas mi precist tu slibovanou pohadku, vid."
"To vis, ze jo broucku. Co si rikal?"
"Andreo, kde mame ty listky?"
"Asi na botniku, ne?"
"Mami, slibilas mi pohadku!"
"Ted ne zlaticko, maminka neco hleda, pak ti ji precte babicka, ju?"
"Tak tohle ti nikdy neodpustim!"

Protože někdo se nakonec přeci jen přihlásil, Edvin s Geraltem neměli výmluvu a mohli pokračovat v intenzivním přemýšlení. Znělo to samozřejmě dost uhozeně, ale na druhou stranu… proč ne? Oba už ostatně vyzkoušeli ledasco, od valkýr přes ženské z jezer až po dryády, docela si rozuměli, vzdálenost mezi nimi už v tuhle chvíli nebyla největší a nad mořem za nimi romanticky zapadalo slunce…
Dokonce se k sobě i nahnuli a za stálého zpěvu velryb si navzájem prohlíželi strniště, ovšem v tu chvíli se zaklínač zarazil.
„Já na to asi budu potřebovat víc chlastu. Nemáš tu víno?“
Což prostě totálně posral.

When they kicked down the door to the flat, they found him sitting at a desk, eating. With his back turned towards the door, he didn't even seem to notice the intruders.
"High Inquisition! You are hereby sentenced to immediate execution for committing an Unforgivable Sin, putting pin-"
"Yeah, yeah, save it. I was expecting you."
"Any last words, heathen?"
"I have nothing to say to corpses."
"What?"
Three suppressed gunshots sounded through the flat.
He rose, grabbed the last slice of pineapple pizza, stepped over the bodies of three Inquisitors, and walked out.
There was work to be done.

Malcolm podal Harrymu kupičku dopisů podepsaných Doylem a Výtrusníkem.

Každý dopis obsahoval několik jmen a Harry tušil, co mají společného. "Smrtijedi, kterým odstranili Znamení zla a které v posledních pěti letech jmenoval Lucius Malfoy, když se chtěl dostat z Azkabanu. Víme, že žádný Smrtijed nikdy neznal všechny ostatní. Tahle jména se musela k Malfoyovi dostat od Doyla a Výtrusníka. Skrz prostředníka. Pírko nejspíš poskytl sovy a jako vyděračskej parchant si udělal kopie dopisů."

Malcolm hlasitě vydechl. "Vrah je někdo, kdo byl v úzkém vztahu s osobou, kterou díky Malfoyovi zavřeli. Zjistil, kdo všechno v tom jel, a teď se mstí."

Sluníčko kreslilo úsměvy na tváře kolemjdoucích; rozhodl se, že si udělá pěkný den. Popojel tramvají, prošel se přes Nový svět, kolem Lorety, přešel nádvoří, nakoukl do svatého Víta. Koupil si trdelník a dolů to vzal zahradami.
Domů jel autobusem, stavil se v oblíbené kavárničce. Posilněn sklenkou latté si přivolal výtah, vyjel mahoru, přivítal se se svou krásnou ženou. Navečeřeli se, pomilovali se jen tak, na pohovce. Takhle by mohl žít pořád...

Byla sobota 20. dubna, první den svátku Pesach. Pan Moše Telermann, ortodoxní žid, se zbrocen potem probral ze strašlivé noční můry, v níž si odepřel vstup do království nebeského.

Rudozlatý pták přilétl k postavě velmi starého muže, stojícího před mramorovou hrobkou.
„Fawkesi,“ pozdravil muž. Nevypadal překvapeně, že jej vidí.
Fénix na něj zamrkal bystrýma očima. Muž ho pohladil.
„Ne ten Brumbál, kterýho bys rád,“ řekl tiše.
„Ale byl bych pokrytec, kdybych ti zrovna tuhle myšlenku vyčítal.“
Fawkes naklonil hlavičku na stranu.
Čaroděj se nevesele zasmál a obrátil svou pozornost zpět k hrobce.
„Nikdy jsem ti nechtěl odpustit.“
Ticho.
„Což je pravděpodobně důvod, proč jsi mě o to nikdy nepožádal.“
Aberforth Brumbál se nadechl.
„Odpustil jsem ti,“ řekl, bez příkras.
„Věřím, že ona taky,“ dodal.

Fawkes zacvrlikal.
Znělo to spokojeně.

Denní Věštec šel na dračku. Jak by ne, když nadpis na titulní straně křičel.
PŘEKVAPENÍ ROKU.
Rozbroje mezi manžely Longbottomovými.

„Včera na ministerském bále nás překvapil Severus Snape, který se točil kolem Alice Longbottomové. Dokonce ji několikrát vyzval k tanci. A to pod nevraživými pohledy Aliciina manžela Franka. Hrozí snad našemu zázračnému páru rozchod? Posuďte sami dle přiložených fotografií.“
Na nich se Alice smála v lektvaristově náručí, zatímco Frank seděl opuštěný u stolu. Pravdou však je, že zrovna rozprávěl se synem a snachou, které paparazzi ustřihl.

Neville nasupeně zíral na noviny. Tohle se nedá odpustit, za tento prohřešek někdo zaplatí.