DMD č. 27. pro 27. 4. 2016. Téma: Dnes to praskne

Požadoval její poslušnost.
Ale jí jeho pravidla přišla příliš přísná, nepochopitelná.
Chtěl ji trestat.
Dostat na zadek, protože zakoulela očima, bylo ponižující.
Žádal její důvěru.
Ale jak věřit někomu, koho těší zraňovat?
Považoval bolest za osvobozující.
Ji děsila - i když ji snesla, i když se měnila v rozkoš.
Toužil ji mít pro sebe.
Nechtěla nic jiného, než být jeho.
Nedokázal jí to vysvětlit.
Nedokázala poslouchat jeho činy, ani interpretovat jeho slova.

Může ho zastavit.
Jedna.
Může stanovit hranice.
Dva.
Může říct "ne".
Tři.
Může vydržet.
Čtyři.
Může pochopit.
Pět.
Může splnit slib.
Šest.

Rány páskem byly zkušebním kamenem.
Kamenem úrazu?

Dveře do ložnice otvíral s nepříjemně staženým žaludkem.
Věděl, že tam na něj čekají. A podle těch pohledů, kterými ho před úplňkem vyprovázeli, soudil, že tentokrát se z toho jen tak nevylže. Budou chtít odpovědi a on pak bude mít o tři kamarády méně.
Zhluboka se nadechl a vešel dovnitř.

Uvítal ho hurónský řev.
"Remus! Remus je tady!"
"Pojď honem sem, máme tu pro tebe obrovskou čokoládu. Teda... ne tak obrovskou... No, Sirius ti možná ještě kousek nechal."
"No jasně, to prý na ten tvůj malý chlupatý problém pomáhá."
"Na můj... co?!"
"Nebo tomu chceš vážně dál říkat nemocná maminka?"

Přišla za mnou. Rozzuřená. A zároveň zoufalá.

"Udělej, co ti říkám, nebo ještě dnes prozradím tvé velké tajemství," začala mi vyhrožovat ve víře, že mě tím přemluví.
"Jaké tajemství?" řekl jsem klidným hlasem, přestože jsem byl náhle nervozní. Věděl jsem, o čem to mluví, jen jsem nevěděl, jak na to přišla.
"Však ty víš moc dobře," řekla neurčitě.
"Nevím," dělal jsem hloupého. "Řekni mi, co jsi o mě slyšela a taky kde," pobídl jsem ji.
"Myslím, že nemusíme hrát tyhle hry. Oba víme, o čem je řeč. Tak to udělej, nebo budeš mít kolosální problém, jasné?" odpověděla sebevědomě a odešla.

Měl z té cesty špatný pocit. Kdyby zatraceně nechtěla zrovna na prosluněný ostrov! Pokoušel se jí podsunout romantické aspekty kupříkladu temné jeskyně, ale nesetkal se s pochopením. Výhody polární noci taky nebrala v potaz.
Několikrát neuroticky zkontroloval, že si vše zabalil správně.
Rovněž opakovaně telefonoval s velmi podezíravou letištní úřednicí, která ho ujistila, že tohle rozhodně poznat nemůžou a že jeho „teoretické“ dotazy se jí nelíbí.

Sledovali je už od vchodu.
Letištní úřednice ochotně identifikovala hlas. Kdepak, holoubku!
Vrhli se na kufr.
Všechna naděje byla ztracena.
„Litry... tělových třpytek?“ konsternovaně hlesl tajný.
Bella se zajíkla.
„Ty se netřpytíš od přírody?!!“

Čakali sme dve storočia. Osem generácií plánovania, zmien plánov kvôli nečakaným udalostiam, starostlivého zakrývania stôp a dúfania, že podmienky nastanú také, aké mali byť.

Mnohí o nás počuli. Úmyselne o sebe šírime dezinformácie, aby skutočným uniknutým informáciám nikto neveril. Zanechávame za sebou svoje symboly, ale vždy len tam, kde nič nerobíme.

Konečne sa nám to podarilo. Niekoľkokrát sme boli blízko. Ale vždy sa to pokazilo kvôli nejakej nešťastnej náhode, ako napríklad prvej svetovej. Teraz sa tak nestalo. Je čas na šampanské.

Konečne prinútime McLatheovcov, aby priznali, že ich prapredok Woody McLathe ukradol náš sústuh! A potom nám ho konečne vrátia!

Oblékají mě jako panenku. Na všechnu tuhle péči už jsem si zvykl, ale dnes opravdu soukají do slavnostního oděvu tělo téměř bezvládného hadrového panáčka, který je okolnostmi vlečen ke koru- Ne, ani vyslovit to nechci!
Den pokročil. Jedeme k opatství. Tiše sedím a modlím se. Prosím Boha o zázrak, o ránu bleskem, o cokoli, jen aby všem spadly klapky z očí a oni pochopili, že nejsem a nikdy nemůžu být jejich král. Aspoň znamení!
Vzhlédnu k nebesům a můj zrak, ještě neuvyklý nevšímavosti panovníka, zahlédne mezi lidmi moji matku.
Mé gesto.
Matčin výkřik.
…
„Neznám vás, paní,“ pronesu chladně.
Jsem ztracen.

Byla krásná. Vystavená světu - nebo králi - na odiv.
Byla svolná. Její muž byl daleko.
Byla chytrá. Věděla, co dělat, když noc nezůstala bez následků.
Byla poslušná. Svou část plánu provedla dokonale.
Byla bezmocná. Protože zásadovost a loajalita přemohla chtíč.
Byla zdrcená. Jak se sluší a patří na mladou vdovu.
Byla chráněná. Protože král nenechá napospas ženu po dobrém vojákovi.
Byla klidná. Teď už se jí nemůže nic stát.

Byla kořistí. Udělala z krále zloděje a vraha.
Byla nevěrná. Jen prorok se to odvážil nazvat pravým jménem.

Zaplatila příliš mnoho.
Kající se král oslavuje smrt dítěte jako znamení odpuštění a naděje.

„Myslí si, že stojí proti nepříteli!" prská Jugháš. „Dobře to do nich nahustili – vzepřít se nazgûlům je zavrhnout Mairona a to je zradit Mordor."
Chápu ho. Ani já jsem nevstupovala do armády, abych rozdávala smrt uvnitř vlasti.
Ale dnes mu přese všechno závidím.

„Obavy?" ptá se Trišchara.
„Nečinnost," opravím ji. „A bolí mě břicho. Uvařím si – do sopky. Asi jsem se pomočila."
Trišchara postaví na zem umyvadlo. „Vstaň."
Šplouch. Žádná moč.

„Jsi v pořádku? Ve škopku jsou krvavé –"
„I ty jsi od krve!"
„Pomáhal jsem raněným. A..." zaváhá, „viděl mě Ukhár. Čí –"
„Moje. Ne z ran." Podám mu spící Lirich.

Obyčejné zářijové odpoledne. Dva lesní dělníci jdou náhodně kolem nově postavené přehrady a spatří z hráze drobným otvorem tryskat vodu. Běží za hrázným a ten ihned začíná z přehrady vodu upouštět. Ale nepomáhá to. Otvor se zvětšuje.
Po hodině se hráz definitivně protrhává. Ohromné masy vody se valí do údolí. Voda nejprve smete tamní pilu a splachuje odtamtud klády, které okamžitě začnou fungovat jako beranidla. Živel bere vše, co mu stojí v cestě, domy se hroutí jako domečky z karet. Kdo neutekl, je nemilosrdně spláchnut.
Za půl hodiny je po všem. Jen šoupátková věž zbyla z přehrady do dnešních dnů.

„Už?“ zeptal se vzrušeně, když v pátek dorazil domů a střetl se v předsíni s doktorem Kleinem.
„Planý poplach, Joe,“ uklidnil ho doktor a s úsměvem odešel.

„Tak co?“ vyzvídal druhý den odpoledne a úzkostlivě nahlížel do pokoje své ženy.
„Falešní poslíčci,“ povzdychl si doktor a zabouchl za sebou.

„Takže zase nic?!“ udeřil v neděli po poledni na Kleina mířícího zpět ke svému povozu.
„Bohužel.“

Když ten večer popíjel v saloonu a místní ženštiny ho přišly zburcovat, že doktor Klein navštívil Elisabeth, zamumlal něco o poslech falešných zpráv a objednal další rundu.

Deset minut nato se narodila šerifova malá Betty.

„Holmes! Panebože, vás akoby sa roky vôbec nedotýkali!“

Z Lestrada ostal vetchý starec. Len niekdajšie pevné zdravie a dôkladná starostlivosť dcéry ho držali pri živote. Zapotácal sa. Rýchlo som ho zachytil, v obave, že priamo pred nami vypustí dušu.

Bývalý inšpektor civel na Watsona, bledý, že by sa v ňom krvi nedorezal. Obrazne, samozrejme. Dostatočne hlboký zárez by istotne krvácal primerane.

„U vás, Holmes,“ starec zašepkal, „ma už neprekvapí nič. Ale... doktor Watson? Vy ste sa za posledných pätnásť rokov nezmenili ani za mak...“

„Nuž…“

Veril som, že Lestrade si naše tajomstvo vezme do hrobu. Nechal som Watsona všetko vysvetliť.

Kolik let musí být dítěti, aby bylo dost staré na zjištění, že příšery pod postelí jsou skutečné? Deanovi byly čtyři. A John si bude navždy vyčítat, jak brzy ztratil syn dětství. Nezastaví ho to.
Lov je všechno.

„Same… musíme si promluvit,“ začal.
Sam vylekaně vzhlédl.
A John v tu chvíli věděl, že mladší chlapec ví. Dean musel promluvit. Na okamžik pocítil vlnu vzteku, protože voják nesplnil rozkaz, kterou vystřídala vina, když viděl, jak Sammy chytil bázlivě bratra za ruku a oba před ním stáli, oba tak mladí a…
„Pane?“ řekl Sam.
John se nenáviděl. Ale…
„Když ti bylo šest měsíců…“

Obsadit role.
Vytvořit scénář podle knížky. Česky i arabsky.
Začít s nacvičováním. Na přeskáčku, jak jsou dopisovány jednotlivé scény.
Sehnat divadlo, obstarat rekvizity a kostýmy.
Zajistit plakáty. Ještě, že náš obor přitahuje lidi tolika talentů.
Obejít eventuální sponzory s žádostí o příspěvek.
Nezabít herce, kteří se poprvé ukázali až na generální zkoušce. Nemáme kým je nahradit.
Nezabít herce, kteří týden před premiérou poprvé četli scénář. Nemáme kým je nahradit.
Neprokecnout se před nesprávnými lidmi!
Dodělat české titulky.
Domyslet hudbu, osvětlení a technické detaily.
Dostat pod nějakou záminkou oslavence do divadla.

„Milý pane profesore, k vašim osmdesátým narozeninám jsme si připravili...“

To je v hajzlu. To je v hajzlu. To je v hajzlu! Do háje! Jak se to mohli dovědět?! To přece neni možný! A já si dával na veřejnosti takový pozor! A že mě to stálo tolik úsilí. Jak to na mně mohli poznat, že jsem teplej? Nikdy mě nikdo neviděl se s jiným mužem líbat, nebo cokoliv jinýho, nebo jo? Já už ani nevím...
No, co mám teď dělat? Mám za nimi prostě přijít s coming outem? Nevím, jestli na to mám, ale teď už je to asi stejně jedno. Třeba to pochopí. Nejsou úplní blbci, narozdíl od ostatních.

Sir Ignác musí zemřít, nebo si to alespoň sir Jakob, jeho dědic, myslel.
Jenže Ignác měl nehorázné štěstí. Pohár s jedem převrhl a pak celý večer pil už jen pivo. Šíp mířící na hlavu při lovu odrazil dýkou. Jak? Panebože jak! Z kobry, kterou měl v posteli, si udělal domácího mazlíčka. Vraha, který ho měl strčit z hradeb, potkala nehoda, zahrnující uklouznutí a dlouhý pád.
Dnes to ale musí vyjít. Jakob nechal stavebně upravit balkón Ignácovy ložnice. Prostě tam vejde, nadechne se a... Prásk!
Jakob to musel vidět. Vyšel na svůj balkón, rozhlédl se a.... Prásk!
„Oni si spletli balkón.“