Právo krve

Čas odtikával. Měl dojem, že ten zvuk přímo fyzicky cítí.
Ciaranovi bude dvacet jedna let. Brzo.
Kdysi dávno přísahal, že dobude to, co mu po právu patří. Trůn.
A teď čas tiká.
„Pojedu,“ oznámil jednoho dne ráno, sedlo v náručí, kůň vyvedený na dvůr.
Calum si povzdechl. Neptal se kam a proč, věděl. Bylo to nevyhnutelné.
„Je čas,“ pravil rezignovaně.
„Když mu odpřisáhnu věrnost... jak bych ho mohl zabít? Musím jet,“ rozčiloval se Ciaran. Neuvědomil si, že se strýc nehádá.
Zbývá šest týdnů – pokoří se, zemře, nebo bude králem. Čas čekání vypršel. Nadešel čas činů.
Ještě netuší, že nepojede sám.