DMD č. 21. pro 21. 4. 2012. Téma: Perpetuum mobile

Severus Snape měl pocit, že jeho život ztratil smysl. Bylo po válce, jemu se lstí povedlo zachránit svůj život od jedu toho proklatého hada a za zásluhy získal Merlinův řád. A přes to sedával dlouho po tom sám ve svém panství, které zdědil po jakýchsi předcích, naprosto bez chuti k čemukoli. Večer za večerem se opíjel whisky kvůli svým vzpomínkám. A pak přišla ona. Ani se nezeptala, zda může dál, prostě vstoupila do jeho sídla a nedlouho poté i do jeho života. Jako by dala všemu nový rozměr jen svou přítomností... Najednou se cítil skvěle. Láska je nejlepší perpetuum mobile.

„Perpetuum Mobile, to je parádní písnička,“ pravila dívčina v černém kostýmku s bílou halenkou a tiskla se při tom k muži, jehož až magicky přitahovala její ladná šíje.
„Hm,“ odpověděl jí a přivoněl si k její pokožce. Feromony jej nakoply až hluboko do útrob. Omámen na ni civěl a nebyl schopný dalšího slova.
„Připomene mi to vždycky nás dva. Dva zatracené, věčně v pohybu, snažící se dosáhnout nějakého pomyslného cíle. Navždy se snažící o nedosáhnutelný klid.“
„Já to mám tedy spojené jen s tím filmem… jak se jmenoval, no…“
„Mary a Max.“
„Co?“
„Film, který zaručeně rozbrečí trolla.“
„Jo, ten.“

„Moje perpetuum mobile několik měsíců zalévá pařez!“
„Moje perpetuum mobile valí kámen do toho kopce mnoho tisíc let!“
„Moje perpetuum mobile neustále umírá a ožívá!“
ON jen usrkl vodu ze sklenice.
Potom zavřel oči a ostatní náhle viděli Zemi, jak se točí, jak lidé umírají a jak se rodí. Jak jim proudí krev v žilách. Jak stále chodí po špatné straně chodníku, jak se zlobí, zuří, zamilovávají, hádají a chovají se jako naprostí pitomci. Jak se dotýkají věcí, o kterých tuší, že jsou horké, a jak cukají. Jak nesprávně používají cizí slova.
Mile se usmál.
„A teď si mě trhněte…"

Poznámka: Jestli jsem někomu ukradla nápad, tak se omlouvám. Nebylo by to vědomé.
Upozornění. Přesto asi trošku BJB

Přišla domů. Tašky hodila na postel a vyrazila si připravit šálek čaje. Ranní schůzku zvládla, vyzvednutí materiálů ze skladu na druhém kraji města taky. Prosba o zanesení jakýchsi lejster na třetí kraj města ji zaskočila, ale udělala to. To na náhlou nutnost zajet pro hosta do sousedního města už trochu vrčela. Nicméně návštěvu vyzvedla, dopravila a vyrazila domů. Dokonce zašla na nákup. Ale teď ji čekal jen ten čaj.
Vyzvánění telefonu. S neblahou předtuchou ho zvedla. „Jani, prosím tě, máme problém... mohla bys přijet do kanceláře, co nejdřív?“ Vidina chvilky klidu se rozplynula. Věčně v pohybu, to byl její život...

Dokud jsme seděli ve vlaku, bylo venku celkem slunečno. Samozřejmě, pět minut před tím, než jsme měli vystupovat, se obloha zatáhla a spustil se slejvák.
Co jsme mohli dělat. Hodili jsme bágly na záda, vyskočili na nástupiště a jali se bloudit v dešti neznámým městem.
Po hodině jsme vítězně stanuli přede dveřmi hotýlku vzdáleného půl kilometru od nádraží. Konečně jsme mohli shodit ledové promáčené oblečení a zavrtat se pod deku.
„Mně je zima," vydrkotala jsem. „Zahřej mě. Br! Ty jsi ještě zmrzlejší než já!"
Nepřestal mě obětavě objímat.
„Nech mě! Studíš! Teplo nemůže samovolně přecházet ze studenějšího tělesa na teplejší!"

>fandom: Termodynamika

Příroda v Equestrii byla ovládána poníky.
Pegasové se starali o počasí, pozemní poníci obdělávali půdu a společně se starali o zvířata. Jednorožci pomáhali, kde bylo zrovna potřeba, obvykle tím, že věci vyvažovali.
Takový stav věcí byl samozřejmě přirozený zemi, kde se princezny Luna a Celestia staraly o přirozený koloběh dne a noci.
Jen jediné místo se vymykalo - Everfree forest.
Tam si počasí dělalo, co chtělo, rostliny rostly, jak a kde se jim líbilo a zvířata se starala sama o sebe. Většina poníků se tohoto lesa bála.
Les ale tímto způsobem vesele fungoval už tisíc let a hodlal v tom pokračovat.

„Je to... zajímavé,“ poznamenal Patricij.
„Je to vlastně hrozně jednoduché. Skřeti uvázaní ke kolu, každý má před sebou odměnu. Čím rychleji běží, tím rychleji odměna mizí... vlastně vzniká energie bez pohonu. Nejtěžší bylo přijít na to, jaká odměna je nejvíc motivuje,“ vykládal Leonardo. „Samozřejmě, celé to funguje jenom proto, že tihleti skřítci jsou trochu hloupí.“
„Skutečně?“
„Strašně, mylorde. Přemýšlím, že to pojmenuji perpetuum debile.“
Vetinari pozoroval, jak se skřeti zoufale dřou. Něco takového mohla vymyslet jen tak čistá mysl, jako Leonardova.
„Nebojte, pane, jsem si jist, že byste něco podobného také dokázal,“ utěšoval ho vynálezce.
„Toho se právě obávám, Leonardo.“

Čestně prohlašuji, že jsem vůbec dneska neměla čas číst si výtvory ostatních, takže jestli někdo něco podobného už použil, je to pouze shoda okolností. Fakt. Čestné skautské. :)

Poznámka: Je to poněkud šílené. Myšlenky neberu jako zdroj energie, ale jako její usměrňovač. A zmiňovala už jsem, že je to šílené?

Když si lidi začali šuškat, že má létající kolo, věděl, že bude muset zmizet. Jeho vynález ani on prostě do této doby nepatřili. A protože bylo jasné, že po něm budou zvědavci (a zvlášť Mažňák) pátrat, nechal jim dvě falešné stopy: plánek v Ježkovi a deník. Deník vyzníval realisticky, zato u toho nesmyslného křížence rogala a kola si nebyl jistý, jestli mu to sežerou. Ale neměl čas na důmyslnější podvrh a dávat tam plán na své skutečné kolo, ovládané myšlenkami a schopné pohybu v hyperprostoru, byla blbost.

Mažňák ho zastihl nepřipraveného. Na druhou stranu, aspoň se dozvěděl o těch reinkarnacích.

Poznámka: Minerva. Navazuje na Autoritu. Trochu více sladké.

Bylo krásné odpoledne. Minerva se procházela. Nechtěl jít za Thomasem. Jen tam prostě došla.
Sekal trávu, tak jak slíbil. Sedla si pod strom a dívala se na něj.
„Přišla ses podívat, jak vypadá práce?“
Odložil kosu a se sedl si vedle ní.
„Nebo dohlédnout na trest.“
Opřel se hlavou o její rameno.
„Tohle není trest,“ zamumlal a zavřel oči.
„Ty už jsi unavený?“
„Nejsem perpetum mobile.“
Minerva mu zajela rukou do vlasů.
„Vyndám ti trávu z vlasů.“
„Hmm.“
Jedno stéblo, druhé…
„Proč ses s ním vlastně popral?“
Žádná odpověď. Usnul a Minerva mu ještě dlouho vybírala z vlasů neexistující smetí.

Rumpelstiltskin seděl u kolovrátku, když za ním ten muž přišel. Měl strhaný pohled zoufalců.
„Podařilo se mi postavit stroj, který po spuštění bude věčně pracovat,“ prohlásil vyčerpaně.
Žádná odpověď.
„Jenomže se mi ho nedaří spustit! Zkoušel jsem už všechno, ale nic není dost mocné! Potřebuji tvoji pomoc.“
„Všechna magie něco stojí,“ varoval Rumpelstiltskin pobaveně.
Vynálezce mávl rukou. „Až stroj spustím, dovedu cokoliv. Zaplatím ti, co si budeš přát.“

Když triumfálně vycházel z temného hradu s jiskrou stvoření zavřenou ve fiále, pískal si do kroku. Tak radostně, až ho zaslechli i banditi v lese.
Věčný stroj čekal na jeho návrat marně.

Venkovská cesta, strom.

ESTRAGON: Tak jsme tu.
VLADIMÍR: Jsme tu. Stejná cesta, stejný strom. Zase my dva.
ESTRAGON: A je to ten stejný strom?
VLADIMÍR: Proč by nebyl? Ten stejný strom… dobrá otázka. Co když je jich tu víc?
ESTRAGON: Tlačí mě bota a mám hlad.
VLADIMÍR: Určitě je to ten stejný. Čekáme tu každý den.
ESTRAGON: Jo, za botu a hlad může on.
VLADIMÍR: Godot?
ESTRAGON: Ne, ten strom!
VLADIMÍR: Godot přeci za nic nemůže. Není tady.
ESTRAGON: Aby nebyl u jiného stromu. Není tady.
VLADIMÍR: Ale bude tady. Zítra určitě přijde.
ESTRAGON: A my určitě přijdeme. Že jo?

„Kdybyste si měl vybrat Basile, co by to bylo?“ zeptal se lord Henry a zeširoka se posadil do křesla, „Nesmrtelné tělo nebo nesmrtelnou duši?“
Malíř se zamyslel.
„Jsem toho názoru, Henry, že duše již nesmrtelná je. Jak jinak by mohla po smrti jít do nebe nebo do pekla?“ odvětil. „A kdybych si měl vybrat… Duše je u člověka to nejdůležitější.“
„Myslím, že přeháníte, Basile. K čemu duše? Já nevěřím v nebe ani v peklo. Jsou to jen pohádky pro děti. Jediné, co je věčné, je krása. Když ji máte, nic vás nemůže zastavit ani zabít,“ usmál se. „Nemám pravdu, Doriane?“

Ještě jedno... tyhle myšlenky mi leží v hlavě už hodně dlouho...
------------------------------------------------------------------------

„Je naší svatou povinností osvobodit Boží hrob!“
Tisíce urozených i kmánů se vydávají do arabského světa.
Nemytí barbaři drancují civilizovaný svět a loupí jeho poklady.
„Je naší povinností bránit a šířit demokracii!“
Tisíce tomu uvěří a táhnou do arabského světa.
Ropa je potřebná…

Sudetští Němci požadují připojení k Říši. Stěžují si na útlak ze strany Čechů. Československo je Mnichovskou dohodou donuceno odstoupit svá území…
Kosovští Albánci si stěžují na diskriminaci ze strany Srbů a požadují samostatnost…
Je uznáno samostatné Kosovo.

Lidstvo je nepoučitelné a opakuje stále stejné chyby. Přestože to dopadne vždycky stejně špatně.
Věštcům to značně usnadňuje jejich práci…

AN: Potkala jsem se v tématu s kytkou, která ho zpracovala úžasně, ale měnit to už nebudu :o)

Byla v jeho mysli, už když zněla Hudba. Ale až poté, co sestoupil do Ardy, uviděl a pochopil její krásu.
Voda.
Majestátní i divoká v hladinách moří. Klidná a tichá v horských plesech. Teplá v gejzírech. Studená v ledovcích na vrcholech hor. Nahoře v mracích, dole v jezerech a řekách. Ve sněhových vločkách i v rose. V myriádách drobných kapiček v duze, v obrovských masách ve vodopádech.
Zakletá ve věčném koloběhu deště a páry, znovu a znovu stoupá do nebe a vrací se zpět dolů na zem.
A on zůstává zakletý s ní - Pán vod Ulmo, sám vodou navždy opanován.

Nic jiného mě nenapadlo, a kdo by měl dotazy ohledně toho, jak se Dursleyovi dostali do Doupěte, má smůlu, důvod jsem musela vyhodit, protože to na počátku mělo 151 slov. Ale uvažuju, že hodím na blog plnou verzi a sem pak dám odkaz ;)

EDIT: Plná verze zde: http://povidkarky.blog.cz/1204/darek-pana-weasleyho

Petunie a Vernon Dursleyovi stáli před podivným domem připomínajícím zříceninu. Zatímco Harry už běžel připravit Weasleyovy na slídivé oko tety Petunie a hrůznou žílu vzteku strýce Vernona, Dudley se snažil splynout s krajinou.
***
Po několika dnech, kdy Vernon zuřil, Petunie bědovala a Dudley se schovával, rozhodl se pan Weasley ukázat svou náklonost.

„Tohle je, prosím, Perpetuum mobile. Pro vás.“

„Ale tati, je to jen tikající pánev očarovaná kouz-“ začal Ron, ale Artur...

„Není zdvořilé upozorňovat mudly na to, že neumí kouzlit...“ pokáral ho pan Weasley a ani si mezitím neuvědomil, že Dursleyovi si při slově mudlové vyměnili pobouřené pohledy.