DMD č. 13. pro 13. 4. 2023. Téma: Tichá voda

Jovův příchod doprovázelo zahřmění. Bylo ale neobvykle tiché, skoro stydlivé.
Harpokratés vstal aby hromovládce přivítal.
Zeus se zdál zachmuřený, tak Harpokratés odložil úsměv, poklonil se a ukázal k lavičce pod růžovým keřem.
"Mám potíže, kamaráde."
Jupiter vyprávěl o vnadných smrtelnicích a smrtelnících, proměnách ve faunu (Fauna prý pozdravuje) a útěcích před manželi a manželkami.
Harpokratés přikyvoval, lapal po dechu a plácal se do čela v těch nejpřekvapivějších momentech.
"Už mě to zmáhá. Navíc mám dojem, že Juno něco tuší. Ještěže se aspoň tobě můžu svěřit."
Harpokratés ukázal nahoru k růžím a pak si přiložil prst na ústa.
Opodál zaječel páv.

Odysseus našel průchod, který by měl vést až do Helenina pokoje. Ale narazili na špinavou tichou vodu. Agamemnón a Meneláos protestovali: "Snad si nemyslíte, že v tom půjdeme?"

"Nemáme jinou možnost," odpověděl Odysseus.

"Ach jo," vzdychli Meneláos a Agamemnón.

***

Odysseus, Meneláos, Agamemnón a pár vojáků se dostalo do Heleniny komnaty a Meneláos řekl: "Pojď s námi, Heleno."

Helena mu odpověděla: "Snad si nemyslíte, že půjdu zrovna tímhle průchodem. Co by tomu řekly dějiny."

"Pravda. Tak si pro tebe přijdeme později," řekl na to Odysseus a zalezl s ostatními do průchodu.

"Uf, už jsem se bála, že neodejde," řekla si Helena.

Křišťálově čiré kapky. Jedna se skládá vedle druhé. Dopadají. Dávají ti svou vnitřní horkost. Hřejí. Jsou a nejsou. Objímají. Symbol pomíjivosti. Tekoucí voda.
Voda je tichá. Voda nic nechce. Voda se na nic neptá.
Stéká po kůži a mizí.
Odplaví nános slov. Odplaví všechny požadavky. Odplaví každou otázku. Tu, která odpověď nemá, i tu, na kterou odpovídat nechceš.
Stéká po kůži a mizí.
Odnáší sebou únavu. Odnáší sebou strach, že zklameš. Odnáší sebou vinu, kterou sama sebe proklínáš.
Stéká po kůži a mizí.
Voda pomáhá.
Ale někdy… někdy si přeješ zavřít oči, rozpadnout se do kapek a zmizet s ní.

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Další invaze z Alaberanu? To je snad déjà vu!"
"Cože to?" zarazil cizí termín paní Vonáskovou.
Do dveří Jasmínové cukrárny vstoupil metr vysoký zelený pumprlík s tykadly, v opalizujícím skafandu a s paprskometem v rukou.
"Zaveďte mě k vašemu vůdci," přistoupil mimozemšťan k pultu.
"Vedoucí odjel do Hradce pro nábojové pásy do kulometu, bude tu až zítra," usmála se omluvně brigádnice Jiřinka.
"Aha, tak to se omlouvám, nashledanou," zasalutoval mimozemšťan a vyšel z cukrárny.
"Příjemní lidé, tihle Alaberani," řekla paní Havránková.
"Ano, stejně jako náš Lojzík Beránek. To je také taková tichá voda."

13. dubna, Solis Lacus, Mars

"Co tu děláme?" zeptala se Gwen, když Nameless přistála a prach se usadil.
Bennar se vynořil s rybářským náčiním.
Trins s iontovým dělem.
Thon s odchytovou klecí XXXXL velikosti.
"No?"
"Jdu lovit thursy. Aspoň jednoho," řekl Thon.
"Seržante?"
Trins pokrčil rameny.
"Můžu doufat v plecháče, ne?"
"Dobrá, tedy lovecký výlet."
Po sbalení dalších nezbytností se všichni vydali k řece.
Mimas zíral na vodu. Tedy na prach, plující rychle z jihu na sever. Voda pod ním nebyla ani vidět. Řeka sama byla tichá jako hrob. Ani bělice, ani grundle neplácla o hladinu.
"Tohle bude dlouhý výlet."

Řeka není nikdy tichá. Když se zaposloucháš, zaplaví tě symfonie klokotání peřejí, cinkotu drobných vlnek, křiku žab a mrskání ocasních ploutví. Když se ponoříš, slyšíš šumění života i hukot proudu, té nekonečné masy, a můžeš se nechat unášet pod nazelenalou hladinou nekonečně daleko, třebaže ne do krajiny dětství, dávno ztracené a změněné k nepoznání.
Pod hladinou tak snadno znovu a znovu podléháš iluzi, že ti ještě patří svět.
A pak jsou tu večery, provoněné létem, měkkou trávou a stejně měkkou inkoustovou tmou s mrkajícími hvězdami.
Nejmilovanější chvíle na březích, kdy je ticho skoro dokonalé a v duši klid a smíření.

Vody ses nikdy nebál. Byla přívětivá, chladící, vlnky skákaly mezi kameny a zpívaly svou píseň. Nebylo nic jednoduššího, než si chytit rybičku, udělat si ohýnek...
Tyhle hlubiny jsou tiché. Čekají jako otevřený chřtán, temné stejně jako jeskyně kolem tebe. Občas ve stojaté vodě zachytíš pohyb. Ryby bílé jako sníh, bez očí.
Tvoje ruka se natáhne. Máš dost velký hlad? Nikde žádné dřevo, žádné křesadlo pro založení ohně. Zakousneš se do stříbrných šupin?
Už není cesty zpět. Slunce venku neúprosně pálí tvou bledou kůži.
Jediné, co ti zbývá, jsou syrové ryby v černočerné tmě.
A On. Tvůj miláček. Nikdy tě neopustí.

S překvapeným výrazem se dívám do malých korálkových očí. Hladím ho od čumáčku, přes ouška, až po ocásek.
„Musíš se starat lépe.“
„Ano, dědo.“

Brácha vešel do pokoje: „Další králík?“

Vytřeštila jsem oči. On zná mé tajemství. Ví, jaká jsem. Ví, co dělám. A proč u mě zvířata „záhadně“ umírají a mizí.

Děda si povzdechl: „Ano, další. Nemůže za to, že pošel… jen se musí lépe starat. Je to naše milá, hodná tichá holčička.“

„Joooo tichá holčička... Úplná tichá voda. Voda, co semele všechno….“
„Drž hubu, nebo to schytáš!“
„Už se bojím, co uděláš? Probodneš mě šroubovákem jako minulého mazlíčka?“

Paluba byla vydrhnutá, rozkazy splněny a posádka se v podpalubí scházela k večeři.
Izzy se ztěžka opíral o zábradlí a zíral do tiché klidné vody. Edward ho ze svých kajut rychle vyprovodil, a tak se teď pokoušel nasát trochu okolního míru.
Zatmívání před očima a bušení v hlavě ale stále nepřestávalo.

Cizí ruku na rameni chtěl hned setřást, ale neměl dost sil.
"Řekni mi, k čemu je ti dobré ztratit tolik krve," zabručel Frenchie a pokusil se mu vyhrnout promáčený rukáv.
Izzy vztekle zaprskal a chtěl se vytrhnout, ale Frenchie ho nekompromisně přidržel a vytáhl jehlu.
"Buď zticha a drž!"

Slunce pospává těsně nad obzorem. Jezerní hladina se jemně houpe a černě leskne.
Vítr utichl a vrátily se vůně. Voní bahno, udusaná tráva, vrbovky, houby, mokré dřevo, ryby, život, smrt.
Vrátily se i zvuky. Šum řeky, vzdálené kroky, hlas člověka, cinkot oblázků ve vlnkách, bzučení komárů, pláč medvíděte, láska, nenávist.
Stříbrná sedí na pláži v malém pohodlném důlku. Zadní nohy natažené před sebou, přední pracky na zemi, světlešedý kožich zvlhlý, mírné hnědé oči upřené k vrcholkům hor, nepohnutá.
Žije teď a tady, nádherou svého domova, přichází a odchází sama, na okraji, bez vztahů, bez boje, bez slávy, a přesto šťastná.

“Jakouže vodu?”
“Tichou,” řekl si Arthur a bezradně kapal na podlahu. V pozadí ječela paní Szysyko-Bohusz.
“Půjdu si s ní promluvit,” zvedl se ze sedadla Martin. “Určitě ses jenom přeslechl.”
Za pár vteřin křik na moment utichl. Pak se zvedl znovu, ještě hlasitější. “Tíííchou!”
Martin se vrátil a uraženě si zase sednul. Ze štítku čepice mu crčelo.
“Nemám tušení, co po mě chce.”
Douglas se ušklíbnul. Vstal. Ze skříňky vybral láhev vody a odkráčel.
Za minutu se vrátil, suchý, a s dýškem v kapse u košile.
“Co? To jste nikdy neměli takovou kocovinu, že vás rušili i bublinky v minerálce?”

Dobrý den, moji milí bývalí studenti. Víte, že je to dnes třináct let od vaší první návštěvy zde?
Do oddělení kostí vás ovšem vzít nemohu. Prochází rekonstrukcí po řádění nekalého živlu.
Tento si bohužel našel jinou zábavu. Proměnil několik uliček v kluziště.
Věděli jste, že i voda je schopna vytvářet dvoušroubovice, podobně jako DNA? Před časem to zjstili vědci, kteří dělali pokus na uhlíkových nanotrubičkách naplněných vodou.
Ano, vědci vodu zkoumají se značnou vášní. Věděli jste, že vzniká dokonce i působením hvězdného větru na vesmírný prach?
Inu, tichá voda... A ve vesmíru to platí dvojnásob. Ve vakuu není slyšet nic.

Gracht je typicky holandská záležitost. Předně už to slovo: Holanďan jej vysloví s ch nejen uprostřed, ale i na začátku a s nosovým chrochtavým chrrr, takže i z úst něžné blondýnky z Goudy nebo Delft nebo Naardenu zní slovo gracht jako odchrchlání starého námořníka.

A pak: gracht to je voda a voda, to je Holandsko. Gracht je to, čemu v Benátkách říkají kanál. Jsou grachty tiché a zádumčivé, stíněné platany a porostlé žabincem, ale jsou i grachty rušné, ověnčené náhrdelníky zakotvených člunů, bárek a hausboatů, grachty s čilým provozem lodním.

A ve všech se odráží štíty domků z červených cihel.

"Prosím tě, neviděl jsi rohlíky?"
"Jaký rohlíky?"
"No ty, co jsem donesla z obchodu. Dala jsem je do chlebníku."
"Jojo... Počkej! Napi?! Co to... ?" otočil se na mě "Všimla sis toho sáčku? Tak rohlíky nemáme. Psi si je vzali."

O dva dny později jsem si náhodou všimla dvou vzorně sedících psisek před linkou.
Na mikrovlnce je položený chlebník, v chlebníku sáček s čerstvými rohlíky.
Psí hlavičky jemně pokyvují, jako by poslouchaly neslyšitelné povely.
Najednou ´šup´! Rohlík letí k zemi a i se psem mizí v ložnici pod postelí.
U chlebníku sedí kočička Nebulla a s nevinným výrazem shazuje další rohlíček.

Za daných okolností odvedl dobrou práci.
Ovšem chirurgický zákrok provedený umírajícím čarodějem, sekerou uprostřed požáru, nezaručuje zázračný výsledek.
Unikla.
Ale radši by shořela s ním.

Krvácející pahýly křídel se zanítily, popálená kůže s šupinami se spekla v bolavou masu, celé tělo cítila jako otevřenou ránu. Přesto šla, potácela, plazila se lesy.
Až k zatopenému lomu, černé, hluboké, klidné vodě.
Položila se na ni.
Chlad ji konejšivě objal.
Úleva.
Ticho.
Hladina se nad ní zavřela.

"Tak jsem řekl..."
"Sklapni, Filipe!"
"Cože?"
"Viděls to?"
"Jako co?"
"V lomu plavala nějaká holka!"
"Fakt?"
"Jenomže už tam není."
"Pírko, vole! Dvacet metrů..."
"Skočíme?
"Jasně!"