MASH

„Dejte na sebe pozor,“ řekla Alison expediční skupince a uvažovala, jestli by přece jen neměla jít s nimi a hlídat je.
„Zkuste se dostat do potíží až tak za šest hodin, rád bych se prospal,“ utrousil Severus.
„Jojo, taky se nám bude stýskat,“ usmála se na něj sladce Margaret, „ale brzy se zase potkáme.“

Doktor je sledoval se směsicí fascinace a rezignace. To jejich špičkování ho bavilo… a občas štvalo. Hlavně když chtěl jít objevovat.

„Jsme děsná sebranka, co?“ přitočila se k němu Hermiona.
„Zvykám si,“ uchechtnul se.
„Pohlídáš je?“ ubezpečovala se.
„Jasně,“ přikývl a pro jistotu dodal: „Nezbourejte TARDIS.“

„Jsme na místě!“ oznámil Doktor.
„Na jakém místě?“ zeptal se podezíravě Cowley.
„Růžová planeta,“ ukázal, dodávaje nevinně: „Dámám se bude jistě líbit.“
„Byl jsi tam?“ zkoumala Lisa.
„Ne. Ale podle záznamů je obydlena přátelskými inteligentními bytostmi.“
„Jak se s nimi dorozumíme?“ zajímalo Raye.
„TARDIS má aktivní pole, funguje jako výkonný překladač,“ reagovala Hermiona, vždy připravená zodpovědět jakoukoli vědomostní otázku.
„Je skoro půlnoc, jaktože je tam světlo?“ pátral B.J.
„TARDIS dokáže čas pružně upravit,“ vysvětlil Doktor a tvářil se patřičně hrdě.
„Šikovná mašinka,“ uznal Hawkey, „ale lidský mozek neošálí. Ten můj říká, že je čas spát. Objevy počkají do zítřka!“

„Bylo to dojemné a bylo toho dost,“ prohlásil Severus a většina mužského osazenstva přikyvovala.
„Popojedem?“ navrhnul Bodie.
„Ty jsi fakt občas necitelný pařez!“ praštila ho Hermiona.
„Severusi, jak můžeš?“ podívala se vyčítavě Alison.

Margaret a Ginny se přidaly k ženské lize, Greg s Rayem k mužské. Lisa, B.J., Hawkey a Cowley zachovávali, aspoň zdánlivě, neutralitu.

„Chceme detaily!“ požadovala Ginny.
„Chceme objevit novou planetu!“ kontroval Greg.

Doktor se díval na vřavu, kterou, výjimečně neúmyslně, způsobil. Přemýšlel, jak těch dvanáct rozdílných lidí dokázalo přežít nástrahy Ostrova a nepozabíjet se.

„Bavíš se?“ nadhodila Lisa.
„Celkem jo,“ ušklíbl se. „Sázka - kdo vyhraje?“
„Nikdo…“

Doktor si povzdechl. Bodie mu dal jedinečnou možnost od bolavého tématu utéct. Nějak měl ale pocit, že trochu upřímnosti dluží své tehdejší společnici, i těm současným.

„Zachránil jsem ji. Pak ona zachránila mne… mnohokrát před nepřáteli, jednou přede mnou samým. Byla neuvěřitelně vynalézavá. Nikdy si nestěžovala. Svěřovala se mi se svými problémy, ale zároveň je zlehčovala. Asi… asi čekala, že se svěřím i já jí. Myslím…“ zarazil se.
„Zamilovala se do tebe, viď?“ řekla jemně Alison.
„Hm…“ přikývl nepatrně.
„Proto odešla? Protože se nedočkala?“
„Nejspíš. Ale třeba se ještě potkáme,“ dodal optimisticky. „Svět není tak velký…“
„Ty jsi beznadějný případ…“

„TARDIS by nás nepustila nikam, kde je doopravdy nebezpečno,“ uklidňoval Doktor vlnu znepokojení.
„Neříkal jsi, že je mírně poškozená? Co zahrnuješ pod pojem mírně?“ vyjasňovala si Lisa.
„Jen nefunkční chameleónní obvod a občasná nespolehlivost časoprostorové orientace,“ odmávl nonšalantně. „Pojďte, užijem si!“
„Víš… je skvělé, že se snažíš najít co nejzajímavější kout světa. Fakt si toho vážíme. Ale v posledních dnech jsme pořád bojovali o život. Ocenili bychom něco klidnějšího,“ pronesla Alison se svým upřímným úsměvem.
„Aha… chápu,“ zamumlal Doktor.
„Při hledání nové destinace bys nám mohl vysvětlit, k čemu potřebuješ antikoncepci pro veverku,“ zamávala Hermiona krabičkou, kterou našla v knihovně.

Zatímco se ostrované zabydlovali, Doktor se domlouval s TARDIS. Chtěl své stádo společníků překvapit.

„Nech dvě ženský pohromadě a máš jistotu, že přijdou třikrát později, než kdyby byla každá sama…“ pronesl Greg, když se v hlavní místnosti objevily Margaret s Lisou.
„Chyběly jsme ti?“ zamrkala na něj Margaret.
„Připraveni na dobrodružství?“ přerušil je Doktor dřív, než se rozjedou.

TARDIS nabídla pohled na přibližující se seskupení.

„Ty jsou maličké!“ nadchla se Ginny.
„A oválné. Myslel jsem, že planeta musí být kulatá,“ divil se Ray.
„Tolik a všechny stejné. Nádhera,“ jásala Hermiona.
„Každý se usadíme na jedné a bude klid…“ zakončil Severus.

„Grangerová!“ zavrčel Severus zlověstně a snažil se strhnout z hlavy tu děsivou houni.

Marně, Ginny ji v mezičase nenápadně připevnila lepícím kouzlem.

„Rozkaz zněl jasně,“ podotkla Hermiona nevinně. „Doktor řekl, že se máme převléknout.“

Pochopil potřebu protikouzla a sundal paruku. Zároveň si připomenul, že ta zatracená smečka se ho nebojí a že prskáním je spíš pobaví.

„Domníval jsem se, že i nejzabedněnější Nebelvír dokáže identifikovat přání hostitele, abychom se civilizovaně oblékli. Nikoli vystrojili jako na maškarní,“ utrousil a kroutil hlavou, jakože ho hluboce zklamala.

Hermiona si zkousla ret. Vypadalo to, že se za svůj vtípek zastyděla. Malé vítězství, ale potěší.

Vyložili lví dámu s mimčem. Šlo do tuhého.

„Kam dál?“ zavířil Doktor kolem ovládacího panelu TARDIS. „Londýn, New Jersey, Korea?“

Odpovědí mu bylo vrtění hlavou, slzy, oči zabořené do podlahy.

„Nechci se rozloučit jako první,“ fňukla Margaret vyjadřujíc pocity všech.
„Myslel jsem, že jste chtěli z Ostrova odejít,“ podotkl.
„Chtěli… ale…“ rozpřáhl Bodie ruce.
„Nevědí, co chtějí, ale nedají si pokoj, dokud to nedostanou,“ ušklíbl se Doktor. „Tohle obvykle platí jen pro jedno pohlaví.“
„Nebuď sexista,“ šťouchla ho Hermiona.
„Tahle… loď,“ rozhlédl se významně House, „je opravdu velká.“
„Jako doma…“ zareagoval Doktor.

Tolik společníků najednou nikdy neměl… ale proč ne?

"Pane, já rozhodně protestuji!"
"Proti čemu zase?"
"Nenecháme se přece blbnout podlou rudou propagandou!"
"Co to meleš, Franku?"
"Nenecháme se zastrašit! Den nezávislosti oslavíme hrdě vlastenecky i v této mizerné pustině."
Plukovník vypadal velmi unaveně.
"Víš přece, že zásobovací cesty jsou odříznuté. Musíme se uskrovnit. Vydržíme. Bez oslav."
"To nedopustím!" Frankovi přeskakoval hlas, "Nebudeme se tu kroutit v prachu jako červi a nebudeme žrát tyhle pilinami nastavené blafy, kterými se nás snaží zneškodnit nepřítel."
Během své řeči dramaticky obešel stůl a z talířku pozvedl blaf.
"Svým odporem rozdrtíme jejich chabé úskoky!" demonstroval svůj záměr.
"Ty pitomče! To byla poslední sušenka!"

Bylo po všem. Válka skončila, nová hranice se posunula o několik desítek kilometrů, byl mír.
Všichni se balili, rozkládali stany. Slibovali si, že se budou vídat.
Hawkeye to pozoroval a neubránil se smutku. Vždyť po tomhle přece toužil. Jet domů, za tátou, do Maine, pryč z téhle hnusné války.
Ale stejně to cítil.
Prožil tu pár let, pár let se stejnými tvářemi, které se pro něj nakonec staly něčím jako jsou vzdálení příbuzní, které máte rádi, ale po pár hodinách jich máte plné zuby.
Nasedl do vrtulníku a s pocitem, jako by právě zazněla poslední klapka filmu, navždy opustil Koreu.

Osmihodinová šichta na operačním sále. Gin. Přerušovaný spánek.
Vrtulníky. Operování. Směna na pooperačním. Přerušovaný spánek. Gin. Vrtulníky.
Další směna, tentokrát dvanáctihodinová. Gin. Další vrtulníky. Bez spánku.
Smrt.
Gin.
Mírové dohody. Vrtulníky nelétají. Bludný kruh se na chvíli přerušuje.
Dopis tátovi.
Vtipkování s BJem, naštvaný Frank. Schovali mu oblečení za latrínu, hledal ho tři dny, zatímco po táboře běhal v županu půjčeném od Margaret.
Na kobereček k Potterovi.
Šťabajzna dýchající jim za krk.
Odprošování Franka, aby nepsal hlášení.
Radar s panikou v očích.
Vrtulníky.
Gin.
Pooperační.
Přerušovaný spánek.
Osmihodinová šichta.
Hawkeye vyčerpaně padl na postel.
„Probuďte mě, až válka skončí. Díky.“

"Takže," řekl Bodie. "Co upálit všechny ty kacíře s exekucí?"
"To není dobrý nápad, pak by je mohli najít Dalekové," poznamenal Doktor spěšně.
"Pokud budou upálení, mohli by mít poškození pravého timuru," poznamenala Kůstka.
"To vyoperujeme," řekl Dr. House dívaje se na Margaret.
"Upálíme," pronesla zasvěceně Rudá kněžka.
"Skočím pro oheň," nabídl se nezištně Maxipes Fík.
"Mám ho pěknou zásobu ve sklepě," ozval se Aegon. "Je nádherně zelený!"
"Nebo je utopíme v rumu," nabídl se ochotně Jack Sparrow.
"Elixíry jsou dobré," přikývl spokojeně Severus.
Před tím to bylo děsivé... ale jen co se všichni spřátelili, bylo to o dost děsivější...

B.J. se skvěle bavil. A to už nějakou dobu stále stejným tématem. Hawkeyho posedlostí po jeho „skutečném, úplném jménu“…

„Mamka je Bea Hunnicuttová, táta Jay Hunnicutt. Bea a Jay… B.J.“ vysvětlil se svým širokým bezelstným úsměvem.

Hawkeyho toto jednoduché vysvětlení neuspokojilo. Vyvinul pozoruhodnou aktivitu. Následujících pár týdnů mu přicházely dopisy coby odpověď na jeho pátrání.

„Prý jsi bručounský jeliman,“ oznámil jednou.
„Strejda Dave mě má rád…“

„Bláznivý janek?“
„Ty nesouhlasíš?“ podivil se.

„Bezprecedentní jindividualista?!?“
„Prateta Mary si zakládá na své znalosti cizích výrazů…“

„A dost! Kašlu na to!“ zaprskal Hawkey frustrovaně. „Máš nemožné příbuzné a ještě trapnější jméno.“

„Nesnáším to! Vedro, smrad a vedro…“ vykládal a ostentativně se ovíval svým kloboukem.
„A smrad,“ dodala sadisticky.
„Dva dny na sále,“ zavzdychal.
„Měls dvě dvouhodinové pauzy. Já ani moje sestry žádnou,“ upozornila ho.
„K večeři bude lančmít z druhé světové,“ pronesl žalostně.
„Lepší než sušená vajíčka z doby války Jihu proti Severu, ne?“ ušklíbla se.

Oklepal se. Pozorně si ji prohlédl.

„Existuje vůbec něco, co by tě vyvedlo z míry?“ zjišťoval s nepotlačeným obdivem v hlase.
„Pár věcí jo…“ řekla popravdě, „ale ne tyhle pitomosti. To zvládám v pohodě.“
„Jsi drsná žena,“ konstatoval.
„Tvrdá perla, žádná jemná květinka,“ ujistila ho.