Songfiction

Marry me, mmm
It was a beautiful sunny day. Marrianne was standing barefoot on the grass, watching the love of her life.
Cause I love you
"Draco!" she yelled and waved.
And you love me
Draco froze when he saw her. "Not again," he thought but it was too late to run.
"Hi, babe," she smiled, when she came closer. Her perfect white teeth blinded him.
And they say, "Keep your heart safe"
But I can't, I can't wait
"Draco, babe," she said. She reached into her pocket and knelt on one knee.
Won't you marry me, marry me today?

Zavírám oči, v rychlosti si balíš věci, s ostentativním třísknutím dveřmi odcházíš. V prvních vteřinách se zhluboka nadechuji a cítím, jak se mé plíce plní vzduchem, je to skoro jako první nádech. Kolikátý už? Vnímám obrovskou úlevu, jakoby ze mně všechen ten stres posledních dní naráz stekl. Mám chuť se položit do vany a nechat jeho poslední zbytky, ať se rozmočí a s vypouštěnou vodou pak skončí v odpadu, jinam nepatří.
Ležím ve vaně a dochází mi, co se stalo. Zavírám oči a mám chuť sáhnout po žiletce. Jsem bez tebe. Začínám promýšlet usmíření.
Zlato, tohle máme dokonale nacvičené, že?

Další z nocí, jaké obvykle bývají k vidění maximálně tak ve filmech. Po ulicích osvětlených pouličními lampami korzuje pestrý průvod - Indka v sárí, Pákistánec v turbanu, několik černochů v bílých lněných oblecích. Nad nimi se vznášejí pestré vůně jídla - bylo-li by libo fretjes met pindasaus? Nebo ten nejlepší kebab ve městě a možná i na světě, od Pakiho? S andaluskou omáčkou chutná prostě špičkově. Z nedalekého Irish Pubu se nesou opivené hlasy - ano, je opravdu k neuvěření, že v zemi tisíce piv se pořád najde dost těch, kteří jdou radši na Guinesse. Cesta do Kempische Steenweg chutná jak čokoládový bonbon.

"No nepovídejte, kmotra!"
"Jo, je to tak, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí! Byli tam spolu celou noc, seno jen šustilo, však se zeptejte starýho Týce, vždyť tomu se to muselo ze seníku sypat rovnou do dvora!"
"Přitom takovej kluk, v Praze študovanej, i když je tady u báby, stejně pořád jen v těch knihách leží, ani vykoupat se nejde..."
"Ale podívejte se na ni, z vočí jí to kouká! A vůbec, jablko nepadá daleko od stromu, koukněte se na její mámu."
"Povídám, ti dva tam spolu prostě šu*ali jako červený veverky! Snad si alespoň dali pozor..."

Další taková. Jo, měl jsem to tušit. A přitom mi to na začátku přišlo celkem nadějný, už jen proto, jak krásně se smála očima.
Ale moje máma, ta to odhadla hned, jak jsem ji poprvé přivedl domů na večeři. Prý že jsem se “…naparoval jako kohout, ale tahle slepice je stejná jako ta, kterou sis přivedl před měsícem, nejmíň desátá stejná v řadě…jako vejce vejci, synku.“ A hluboký mateřský povzdech. Jó, máma, ta se vyzná.
Zase další holka, která pršela na můj ráj. Ale co, díky dešti je ten ráj zelenější…a zelená pastva láká další slípky. Mám to tak rád.

Od dob, co pamatuji, co pamatuje moje máma, moje bába a bába mojí báby, vždy byla nad námi. Pokud ne všechna čtyři, alespoň jedno z nich. Svítila na úzké stezky, kde jsme museli opatrně klást jednu nohu vedle druhé. Jejich teplo prohřívalo naše unavená těla a těla našich zvířat, jen někdy nám žhavý sluneční vítr vháněl do očí nepříjemně štiplavý pot. Když někdo z nás padl pod tíhou nákladu, stačilo ho položit tam, kam zrovna dopadal snopec jejich paprsků. Odjakživa až dodnes, kdy pozorujeme pomalu, ale neústupně tmavnoucí vlnovku obzoru, očima rozšířenýma dětským strachem. Je to konec, nebo nový začátek?