Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Veronika se vrátila na komisařství s tělem v pytli a přívěskem v kapse. Kolegové ji stíhali pohledy, ale ona je nevnímala.
Nakráčela přímo do kanceláře k šéfovi.
"Tichá! Už mě vážně serete! Seberete podezřelého a během největší krize, jakou jsme tu kdy měli, si zmizíte bůhví kam! Uvědomujete si, že jsme až po uši v průseru? Kde jste byla?!"
"Vyřešit ten průser." odpověděla a položila na stůl pytel.
"Jak..."
"S drobnou pomocí pár přátel."

---

"Jak se jí to zase povedlo?"
"Je to neuvěřitelné."
"Nemůžu uvěřit, že to vyřešila sama."
Matěj se usmál. Záhada vesmíru jménem Veronika Tichá stále nebyla odhalena.

Vypravěč zůstal sám. Přesto stále ve svém nitru měl za společníky ty, kterým sebral existenci.

Jedna rodina přestala existovat. Jiné však byla dána možnost žití. Jako by se vesmír snažil uhladit hluboké brázdy, které na ose času Vypravěč zanechal.

Opustil tajemné město a vystoupal opět na Žďárské vyhlídky. Shlížel na město a procházel pohledem minulostí, aby se seznámil s novým rodem, který dříve neexistoval. Nestačil se divit. Osudy těch lidí byli totožné s těmi minulými. Jen jména se lišila.

Nedokázal tu záhadu rozluštit.
Vlastně ani o to nestál.
Věděl jen, že ona jména bude navždy nosit vrytá do svého srdce.

Veronika s Česťou se vydají ven. Pracují pod ochranou kouzel a přivolávají k sobě Matošovy kosti a jiné tělesné části. Musí pročesat celou Oboru, najít i tu nejmenší částečku a uklidit ji. Nejen proto, aby měla Veronika celé tělo, ale proto, aby jeho pozůstatky neotrávily vodu. Je to těžká práce.
Karl zatím v domku přemýšlí, jak se nejlépe zbavit Matošovy duše. Ví, že to nebude lehké. Žádný nemrtvý se nevzdává snadno. Kdyby totiž uměl přijmout smrt, neudělal by ze sebe tohle. Lidského toho v duši moc nezůstalo, ale stejně nebude chtít jen tak odejít. Bude se rvát zuby i drápy.

Zavřeli se v domku. Vysílení.
"Co teď? Poskládá se zase dohromady a budeme tu uvěznění!?" zeptal se Matěj.
Veronika ho vzala za paži a odvedla ho k Moravcovi.
"Ty vezmeš Moravce a půjdete sepsat přiznání. My s Karlem pak vyřešíme tuhle situaci."
"Jak to chceš doprdele vyřešit?"
"Máme jeho duši a Karl si s ní poradí, o to se neboj. A teď mě dobře poslouchejte. O tom, co se tu stalo, neřeknete živé duši. Zůstane to mezi námi třemi. Já přinesu důkazy a tělo, jasné?"
"Jasné," zabrblal Matěj. Moravec přikývl. Vydali se ke dveřím.
"Matěji?"
Otočil se.
"Dobrá práce, díky."

Zášleh ohně protnul hladinu jako blesk. Nemělo by to být možné, samozřejmě. Ale magie - změněná, nelogická - to umožnila. A s ohněm přišel restart, protože magie snese nelogičnost jen do určité míry. Všechny jejich problémy náhle zmizely, proudy je rozehnaly do všech koutů rybníka, rozpustily je, umlčely.
Česťa, Karl i Veronika byli náhle díky Matějovu zásahu schopni kouzlit. Neváhali ani vteřinu. Jejich síly, napnuté do té doby čekáním k prasknutí, najednou povolily v ohromné erupci. Smetla všechno, co měla v dosahu. Česťu, Karla, Veroniku, Matěje i Matošu. Rozložila ho na kosti a šlachy. A přívěsek. Karlovi stačilo jen po něm sáhnout.

Kráčí pod hladinou, víří bahno, rozráží vodu, vysává z ní vzduchu.
Jsou tři. Tři, kteří se mu staví do cesty. Dva muži a žena. Ona svolává bublinky vzduchu pod hladinou, jeden z mužů ovládá přímo vodu, zatímco druhý boří ruce do bahna.
Nemají šanci, že? On vládne větší magií. Neporazitelný, nepřemožitelný. Smete je z povrchu zemského, a pak najde toho, kdo mu ublížil jako první. Cítí ho.

Karl, Česťa a Veronika si zoufají. Jejich živly je nechtějí poslouchat. Voda neproudí správným směrem, vzduchové bublinky se nechtějí spojit a země neodpovídá. Horečně se snaží zmatené živly ovládnout.
Vodu protne záblesk světla.

„Přivedl jsem vás sem, abyste se stal mým svědomím,“ prohlásil Vypravěč a na chvíli se zarazil. Jeho společník jej pobídl k dalším slovům svým mlčením.

„Minulost byla změněna. Motýlí efekt začíná působit. Za pár chvil nebude nikdo, kdo by si pamatoval. Jen ti, kteří stihli vstoupit do tajemného města. Vy a já. Spoutáni časem, který nenastal. Odsouzeni nezapomenout na životy těch, kteří neexistovali.“

„Jak jste mohl!“ pronesl zděšeně Čestislav.

„Hodlala zničit město. Neměl jsem jinou možnost.“
Nehájil se. Jen konstatoval holý fakt.

„Víte vůbec, proč to provedla?“ zeptal se Čestislav.

„Netuším. Ale vy mi to jistě řeknete,“ odpověděl popravdě Vypravěč.

Lokalizačnímu kouzlu zabere nějakou dobu, než začne účinkovat, sesedli se tedy s čajem u stolu a povídali si. Matěj se ošíval, ve vodnické domácnosti mu nebylo příjemně. Ani netušil, že ještě žijí vodníci. Ale nakonec nevydržel a zeptal se: "Proč to udělal?"
Všichni čtyři se na něj podívali. Veronika se smutně usmála, Mory se zamračil, Česťa si povzdechl, ale Karl, ten odpověděl: "Lidé vždycky snili o tom, že porazí smrt. A on není jiný. Snílci, blázni, vědci, každý druh člověka to někdy zkusil. Vodníci také, někteří žijí i stovky let. Ale všechno musí někdy zemřít. Smrt se totiž porazit nedá."

Lepší rozlišení obrázku ZDE

"Kdybychom měli něco, cokoliv, co mu patřilo, mohli bychom se pokusit o speciální lokalizační kouzlo." vysvětlil Karl, když konečně prolomil mlčení po jeho předchozím prohlášení.
"Mám pár jeho vlasů, upadly z něj." řekl tiše Matěj a vytáhl z kapsy plastový sáček na důkazy.
"Výborně, Kopecký!" pochválila ho Veronika. Nadšení z ní přímo teklo proudem.
"Jen nepodléhejte nadšení. Bude to chvíli trvat - to kouzlo není žádná brnkačka - a taky nemusí vubec vyjít. Řekl bych, že se používá tak jednou za sto let. Možná ani to ne."
"Co budeš potřebovat, Karle?"
"Klid, vodu, papír a barvy. A taky vaši pomoc při zaklínání."

Vždycky věděl, čeho chce dosáhnout. A co pro to bude muset obětovat. Neměl přátele, rodina se o něj nezajímala a on se nezajímal o ni. Kráčel sám, ať už byl mezi lidmi, nebo ne. Neměl stejné zájmy, jako jeho vrstevníci. Uchvacovaly ho hloubky magie, neznámé nebo zapomenuté obory kouzel, mýty a báje. Ale na každém mýtu, na každé báji je něco pravdivého. Hledal dlouho. Našel snad každý zdroj, který existoval. Roky se připravoval na ztrátu duše. Zaklel ji do jediného cenného kousku, který si ponechal. Neměl domov, hmotné statky, jen tuhle jednu věc, v níž dlela jeho duše. Kráčel sám.

Sesedli se kolem stolu a vysvětlili situaci.
"Takže je to vážně Lich a ještě vám utekl." shrnul to Česťa. Přikývli všichni tři.
"Chápu, že jste se snažili, ale zabít ho teď bude problém."
"Myslel jsem, že ho zabít nelze." řekl překvapeně Kopecký.
"Všechno jde zabít. Jeho duše je zakletá v nějakém předmětu. Zničte předmět, tělo se rozpadne." vysvětlil Česťa.
"Nerozpadne se samo? Už se rozpadá, nebo ne?" zeptal se Mory.
"Ne. Magie ho drží pohromadě, ale zároveň ho trestá za vytržení duše z těla. Pro magii je to nejtěžší hřích. Ať už vezmete duši svoji nebo cizí." promluvil poprvé Karl.

Vypravěč s mužem konečně dorazil na místo. Vstoupil do starého domu, který se na první pohled zdál neobývaný.

„Co tu chcete!“ ozvalo se najednou zpoza dveří vedoucích do obytných prostor. „A proč sem taháte toho pobudu. Chcete nás nakazit?“

„Chci jen, aby ukončil svůj život jako člověk. Ne jako kus masa hnijícího venku na ulici!“ odsekl mu Vypravěč. „Cožpak se tu nenajde křesťanská duše, která by pomohla bližnímu svému zmírnit utrpení?“

Muž stojící ve dveřích se ani nehnul. Vypravěč si všiml, že za ním vykukují další lidé. Nehlaste se všichni, pomyslel si ironicky.

Jeden z nich nakonec vyšel na chodbu.

Česťa se snažil nepropadat zoufalství. Ale s tělem svázaným pavoučím kouzlem to bylo těžké. Jediné, co mohl dělat, bylo bloudit svojí znavenou myslí. To však zákonitě vedlo k jedněm pomyslným dveřím.

Dveřím, které zamkl a klíče od nich se zbavil.
Dveřím, které zdobil ručně psaný nápis „Přísně tajné“.
Dveřím, za kterými chtěl pohřbít vzpomínku na vodníka, který mu lhal a zklamal jej.
Dveřím, které se pomalu začínaly otevírat.

Kdybys tu jen byl, Karle, pomyslel si. Určitě bys našel způsob, jak mě z té šlamastiky dostat.

„Konečně jste to pochopil,“ vysmála se mu žena. „Buďte hodný a možná to i přežijete.“

"Nejsem blázen, byl byste brzy po smrti. Ale vy, na rozdíl od vašich přátel, spadáte do naší jurisdikce. A taky byste nám na rozdíl od nich dokázal utéct. Nepustím vás z očí." vysvětlila.
V tu chvíli vrazil do místnosti Kopecký. Pod nosem krev, oblečení potrhané.
"Jsi v pohodě, Matěji?"
"Jen tlaková vlna. Kluci ze zásahovky jsou hned za mnou."
Veronika pokynula všem trampům kromě Moravce, aby vyšli za ní. Když byli v bezpečí pryč, vrátila se do místnosti.
"Jak mohl utéct?" ptal se zrovna Moravec.
"Zřejmě navázal mezi svými částmi magické spojení, pak začal kouzly otevírat bedny. Prostě únava materiálu."