Autorův výběr 2014

Začne to nenápadně. Drobná prasklinka v dokonale hladkém povrchu.
Rozšíří se, ani se nenaděješ.
Najednou jich je nějak mnoho.
Rozpad probíhá od okrajů. Nejdřív pomalu, potom čím dál rychleji. Snaha o údržbu chvíli přináší výsledky, zdá se. Pak ale přímo uprostřed... hluboká trhlina, ze které trčí strom.
Někde na krajnicích vyroste vřes, jinde se plíživě objeví rašelina. Jarní záplavy odnesou část podloží, ve vozovce se vytvoří hluboká puklina. Jinde se nakupí takřka neprůchodné kry.
Nezůstanou dlouho.
Hojivá síla přírody je neskutečná. Kde dříve panovala šeď, vládne teď záplava barev.
Zelená, hnědá, rudá... živá.
Krajina svlékne kůži asfaltu a oddechne si.

Zapálil si a klidně se uvelebil. Baloun mu sežral oběd, ale proti starostem se Švejkem byl prázdný žaludek ničím.
V tu ránu vběhl do kanceláře Švejk.
„Ani nezačínej se svým:»Poslušně hlásím«, mizero mizerná.“ vyštěkl nadporučík Lukáš.
„...“
„Že se nestydíte, Švejku. Takhle se ztratit. Za zaběhnutí vám hrozí polní soud. Víte to, Švejku?“
Švejk zapanáčkoval a podíval se na nadporučíka psíma očima.
Nadporučík pohladil Švejka po srsti a řekl: "No jo, ty chlupáči, já už se na tebe nezlobím, ale vícekráte mi neutíkej!". Nasadil jezevčíkovi vodítko a oba vyrazili na špacír k magacínu, kde se fasovaly konzervy pro důstojnické psy.

Když vás ve městě znají jako vdovu Aberdeenovou, i když vám ani nebylo čtyřicet, zvyknete si, že pro ně nejste úplně ženská.
Svého manžela jsem milovala, ačkoliv to nebyl žádný fešák, spíš brýlatý sušinka, původně z Bavor, ale byl rovný chlap a taky poslední, kdo mě kdy hladil po tvářích a oslovoval Grétko.
Vdova Aberdeenová rychle zapomněla na zahřátou postel, cizí ruce na svých ramenou a bocích. Nechyběly mi. Nebyl čas.
Tak proč se mi teď třesou ruce? Doktor mě jen oslovil Grete a vzal mě za ruku, jako soucitný přítel.

Čtyři roky stačí, aby člověk odvykl doteku cizí kůže.

Kopce mají touhle dobou barvu rzi. Silnice se vine jako had; šedá užovka v polštářích mrtvého lišejníku. Nikde žádný pohyb, jen vůz, stříbrná kapka rtuti na těle užovky, klouže tím obrazem, jako by plul. Řidič nepotřebuje mapu. Silniční hypnóza – vrací se domů.

(Vzpomínka: 13 let. Strejda Max ho učí řídit. Výpravy na sluky s Kincaidem. Otec tu není.)

Jedou dál, on a stará dáma, a ve stejnou chvíli v Londýně čísi ruka sype drobečky. Klade nástrahy. Kryje jim záda. Tiše a spolehlivě přesouvá boj na jeho území. Život má smysl pro ironii.
Aston Martin přibrzdí.
Usedlost Skyfall je na dohled.

"Tak už jsi to dopsal?" zeptala se Jezerní dáma svého manžela a odložila knihu.
Ambrose zavrtěl hlavou. "Vždyť víš, že tohle nikdy nemůžu dopsat. Všichni žili šťastně až do smrti... Jenomže Mýty nikdy neumřou. Táta s mámou žijou už pěkných pár set let. Ty jsi ještě starší. Pořád budou nové příběhy."
"A ty budeš mít pár set let na jejich sepsání."
Ambrose zavrtěl hlavou.
"Já stárnu. Možná se to zastaví a možná ne. Ale s tebou budu určitě šťastný až do smrti. Už jsi to dočetla?"
"Už jsem zaklapla za poslední stránkou."
"A můžu k tobě?"
"To víš, že jo."

Kdybych se měla někomu zpovídat, byla by to odkvetlá barová kráska, řekněme Marie. Zamřížovaným oknem by mi podala cigaretu, koňak by se rozdýchával na klekátku. Máňa by odměřila hloubku zhřešení, když se narvu čokoládou na noc. Chválila by mě za záměr zabít vynálezce budíku, chápala by, že dva chlapi jsou víc než jeden, plácla by si se mnou přes mřížku, že se mi občas líbí nějaká holka a nabádala mě, ať se místo práce bavím. Vyprávěla by o svým životě, ta by měla z čeho se zpovídat!
Škoda, že se zpovídám jenom sama sobě. Jsem o dost prudérnější než Máňa.

Bojí se nás a vykazují nás ze středu říše. Potřebují nás a lákají nás k hranicím. Králové a císaři, dali nám glejty a práva, na prapor vlčí hlavu. A my obcházíme zranitelný okraj země po dvojicích, člověk a vlk. Nasazujeme krky za jejich životy, krvavíme drápy za jejich majetek, naše ženy rodí a vychovávají syny pro těžkou službu. Jsme ale svobodní. Dokud nepřijde Lomikar.
Roztrhá glejty a rozpárá praporec, vyláká alfu z našeho středu. Spoutá ho stříbrnými řetězy, spráská krvavými biči, oběsí na konopí. Trvá nám rok, než znovu sebereme síly.
Chcete-li věřit, že Lomikara trefil šlak, věřte si tomu.

Padl soumrak. Plachty lodí zplihle visely z ráhen. V přístavu nikdo nebyl, jen občas po mole prošla dvojice stráží.
Mladý elf shodil kápi a obezřetně se rozhlédl. Pramínky krátce ostříhaných vlasů zavířily kolem bledé tváře. Klid. Jako netopýr se mihl nádvořím.
Ten muž už čekal. Byl to Východňan s řídkým vousem a páskou přes oko.
„Máte to?“ zeptal se tiše mladík.
„Jak jsme se dohodli. Nejdřív peníze.“
„Tady. Patnáct smaragdů, tři šňůry perel, třicet uncí zlata.“
Překupník kývl, předal balíček a rychle se klidil.
Chvějícíma se rukama, se slzami v očích Erestor pohladil zboží.
Byl to hřeb z Glorfindelova štítu.

Horký kámen tlačí do zad. Na krku ... nebo možná v duši mě tíží chladný kov. Oči pálí, nohy hnisají z otevřených ran, prsty už ani nedokážu hýbat a nikdo netuší, jak se cítím. Chtěl bych vytlačit alespoň jedinou slzu. Není odkud. Chtěl bych řvát, ale nevím jak.
Mám naložit co nejlépe s tím, co mi osud připravil. Ale já nechci!
Každý den je horší a mám pocit, že pokud si ho nenasadím, pokud se naše duše nespojí...
Proč si každý myslí, že to tak není? Kde najít odpověď?

Tak rád bych viděl jen maličkatý blankytně modrý kousek nebe v Kraji.

"A jsi-li ty fakticky čarodějnice, ó hlé?"

Vzpomínka jí zazvonila v uších, zavoněla letním prachem a kapkami vody z jezírka.
Kate,* dávno nepodobná malému zlatovlasému kopacímu míči, jí s úsměvem podala šálek čaje. Od jisté doby jej dokázala dokonale připravit jen ona. Od jisté doby také nejlépe rozuměla Pepřenčiným starostem. Tamten den byl důležitý. Ale přišla řada dalších zlomů. Obyčejných. Lidských. A v těch se Antikrist ani ten pár pošuků vlastní sestře nevyrovná.

*Pozn. autora: Narodila se dávno po skončení matčina hippiesáckého období, obdržela tudíž v porovnání se sestrou trapně nezábavné jméno, což ji v časech vlastní puberty častokrát zamrzelo.

„Pozdrav pámbu, otče. Mohla bych se vyzpovídat?“
„Jistě. Co tě sem přivádí?“
„Zhřešila jsem proti šestému přikázání.“
„Kolikrát?“
„Mnohokrát. Každé z mých dětí má otce jiného, než by mělo mít.“
„Ó, hrůza! Ten hřích se táhne celým tvým rodem! Ty sama jsi také nemanželská, nemám pravdu?“
„Ano.“
„Pomáhal vám při vašem hříchu někdo – například aby ses s dotyčným mohla setkat?“
„Jedna pilná včelka.“
„Lituješ toho aspoň?“
„Ano.“
„Ach, vy fialky jste prostě nenapravitelné. Víš vůbec, kolik práce přiděláváte svým neslušným jednáním taxonomům?!“
„Nevím…“
„Pak ti tedy ukládám za pokání toto – jdi do laboratoře a osekvenuj u svých potomků následující geny…“

Nikam se jí nechce, raději by si hrála s malou, raději by byla doma s dětmi, s manželem, s tichou noční ulicí. Ale Ruda na tom trvá, je, chudák, zase unavený, potřebuje oddech, je tak nervózní. Co dělat, Strana se musí očistit, s rozvraceči je třeba se rázně vypořádat, to ví, Ruda jí to vysvětlil, ale proč to leží zrovna na něm, vždyť je přetažený. Vlastně je dobře, že tam půjdou, vysvětlí Klémovi, že nesmí Rudu tak přetěžovat, Kléma ji vyslechne, dopřeje Rudovi klid, aspoň pár dní. Kléma bude v náladě, Marta měla dobrý nápad uspořádat na Hradě společně zabijačku.

Byly jednou dvě sestry, které na svá křídla převzaly úkol, jež od nepaměti patřil jednorožcům - střídání dne a noci.

Obloha v době, nad kterou každá ze sester vládla, odrážela její duši.

Celestiino slunce panovalo obloze - i když byla jeho záře vlídná a příjemná, nešlo se na něj dívat příliš dlouho, ani se přiblížit příliš blízko.
Starší sestru všichni uznávali, vzhlíželi k ní a toužili po její společnosti.

Svit Lunina měsíce byl slabší a chladnější. Proto byla obloha kolem něj plná hvězd, které mu dělaly společnost.
Mladší sestra osamocená vzhlížela k noční obloze, s přáním mít kolem sebe alespoň několik poníků.

Probudila jsem se s pocitem dvojrozměrnosti.
A nezhopnosťý psád psrávňe česki.
Sem na prašskím hraďe.
Záblsek rudí midá nápat.
Přivleču sa ze Huza, kuopím prá vajc vod klomejduocí framářki a du čýhať.
Zmikund savčí na baklóňe.
Hub vecjem po ňom.
Psrk! Zsáh do koruňi.
Zmikund visakukje jk čerťýk s krabički.
Psrk! Druhí zsáh - pířmo do chruďy.
Zmikund posálí stárže.
Shovám se dovintř, proplýšim se aš k ňemu a satacham mu sa vocas.
Zmikund se točý, řšíské jabko mu padá s ruki.
Poseldňý vajce mu křáp vo šikšu.
"Se s tim smiř, Zmikund!"
Bru jabko a misim ponaglicku.

Na ženckou toprí!

V hostinci se dnes nabízela nové jídlo. Vůně lákala nové hosty.

"Co to dneska je za specialitu?" zeptal se Maller, zatímco dosedal ke Kruegemu a Poetovi.

"Punková nutrie," pronesl blaženě Kruege.

"Cos to zase vymyslel za hovadinu?"

"To víš, byla prostě Pikantní, Umně Naložená Kurevsky Ostrou Vomáčkou," začal Kruege a kladl důraz na první písmena slov.

"Jedno ti ta pořád schází," rýpnul si Poeta. To už ale Kruege ukazoval na mladého cotase, který si cpal do pusy plnou lžíci masové směsi.

"Áááááá," zaječel přes celý sál a sápal se po pivu, aby si zchladil hořící pusu.

"Chápu," zasmál se Maller.