DMD č. 28 pro 28. 4. 2013. Téma: Růže

Už jsem unaven. Tolik dlouhých měsíců v žaláři a nyní to nekonečné putování. A zač? Snad že jsem málo vykonal ku slávě a síle českého království? Kdybych já při našem králi nestál, dávno by všichni ti cizozemci a hosté nezvaní zem českou rozkradli a zaprodali. A že jsem se při všem tom snažení peněz a moci domohl? Však jiní by na mém místě nečinili jinak.
A teď tu klečím u vltavského břehu, v dusném srpnovém slunci. Ni lístek se nepohne, i praporec s růží zplihle visí nad cimbuřím. Kam dospěje naše čest a hrdost, jestli skloníš hlavu i ty, Vítku?

Už to tam nemohl vydržet. Nešlo to. Vídat ty Rayovy úsměvy. Těšit ho po nevydařených vztazích, že příště to bude lepší, když sám chtěl být tím příště.

Sebral se a vyrazil do Konga. Prý že tam shánějí žoldáky. A i kdyby nehledali, dobrý žoldák najde práci vždycky.

Zmlátili ho. Zlámali mu ruce. Pořezali ho a hodili ho do kobky. Dostal se z toho. Dostal se i z dalších akcí.
Přišel o většinu věcí. I o těch pár fotek, které si vzal s sebou.

A tak jediné, co mu nakonec zbylo, byla vytetovaná růže na paži, jejíž střed protínalo Rayovo jméno.

"Nechápu, co ti na tom tolik vadí," Lucien přecházel sem a tam před hlavičkou ve stínu stromu, na které seděla Laureen.
"Lhal jsi mi. Nebo jsi mi alespoň část pravdy zamlčel a to je skoro horší," Laureen mluvila ke špičkám svých bot a odmítala se na něj podívat. "Proč jsi mi neřekl, že jsi pánem největšího panství v téhle části země."
"Vždyť ty jsi mi taky neřekla, že jsi třetí dcera markýze," Lucien zvýšil hlas v rozčílení. "Nikdy přece nezáleželo na jménech, nebo přídomcích. Kdyby růži nazvali jinak... Pořád jsme to my - na tom jediném záleží. Jménem se nic nemění."

Šak si nemyslete, za mnú jich choděvalo – jak mravenců na med. Isto, že sa ně každý nelúbil, ale dva byli tací hezučcí a brávali ňa k muzice.
Tož, mám sa darmo galánit s dvěmi? Řekla sem jim, nech ňa počkajú jeden pod lískú, druhý pod trnkú. V tú istú chvilu, ale co sa jim budu sveřovat. Pak sem vylézla za dědinú na lipku, kde bylo dobře vidět.
Šuhaj u lísky postál pol hodinu, pak sa zaškňúřil a mrštil kvítka na zem.
Druhý čekal, kde som povedala, ruky sa mu třepaly a dal ně červenú ružu. Tož sem si ho vzala.

Jaký je rozdíl mezi ženou, růží, písní a kosti?

Ženy jsou éterické bytosti, které nás muže dovádějí k šílenství. Svojí krásou nás dokážou okouzlit. Jak uctít ženu? Rudou růží, jež znamená vyřčení – miluji Tě. Růže, jako královny květin. Růže, jako posel lásky.
Píseň… Když jsem zamilovaný, chce se mi zpívat. Když zpívám, zpívám své milované. Písní lze i srdce ženy získat. Písní vládli bardové v dávných časech. Kost, no, kost je poněkud zemité označení ženy. Záleží na podání, ale i kost může být lichotka. Jemné označení, že žena stojí za to. Kost, je žena, jak má být. Podobná té růži.

There were many beautiful, sweet smelling flowers on Safehold, no doubt about that. But it was extremely difficult to import alien species from Old Earth and help them live and flourish in the Safeholdian environment. Of course, the task being time sensitive, the main focus of the terraforming teams was on all of those plant and animal species which had a real practical use and could play a huge role in the survival of the humankind on its new planet.
Pei Shan-wei sighed over a list of various seeds in their storage facilities.
"The rose are still not catching well..."

Růže, růžičko, kde jsi?
Hledám tě již věky, a nenalézám, jistě jsi již uvadla.
Proč o tebe tolik stojím? Nikdy jsi nebyla krásná, nevoněla mi, uhýbala jsem před tvými trny, bodaly mne svou laskavostí.
Proč o tebe tolik stojím, když jsem o tebe nestála?
Proč tě volám tak, jako bys pro mne byla jedinou květinou na světě?
Proč pláču?

Ach, tady jsi, růžičko... ležíš na zemi, seschlá, uvadající, bez vody, na studených kamenech tu ležíš, protože jsi marně čekala.
Zaliju tě slzami. Vykveteš mi?

Jsi nehezká, jsi nedokonalá
stále mi nevoníš, páchneš hlínou,
ale pro mne jsi nejkrásnější,
Květino Netvora.

„Jednoznačně korálovou," radila komorná. „Půjde vám k pleti."
„Já bych řekla spíš až do starorůžova," oponovala druhá. „To bude ohromně romantické."
„Tělovou," trvala na svém lazebnice. „Musíte se držet trendů."
„Do módy se vrací krvavě rudá," poučil ji kadeřník, „a ta vám tedy sekne."
„Že se vůbec ptáte," ušklíbla se se kastelánova dcera, „samozřejmě jenom lesk."
„Fuchsiovou," tvrdila chůva. „Musí tě být, holka, pořádně vidět!"
„Pro moji malou holčičku," pravila královna, „jedině cyklámenovou."
„Prosím tebe," zasmál se král, „nejkrásnější jsi bez všeho patlání."

Princezna se rozhodla. Sáhla pro růž v odstínu rozkvetlých pivoněk.
Na svých sedmnáctých narozeninách bude vypadat dokonale.

Jednoho dne se před branami zámku objevil cizinec. Lámanou češtinou nabízel k prodeji své exotické zboží.
"A toto kouzelný květina," pravil obchodník a slavnostně podával králi růži z látky a plastu.
"K čemu by mi byla?" podivil se král. "Vždyť ani nevoní. Ty opravdové jsou mnohem krásnější."
"Opravdová neuměla toto," odsekl mužíček a zmáčkl na jednom z listů knoflík ve tvaru berušky. Ozvala se melodie, jako když hraje na flašinet.
"Je to falešně," mračil se král.
"Ne, ne, je to výborný, moc ti slušela. Bude se hodit, uvidíš!"
A tak král Míroslav z dobroty svého srdce vietnamskou růži nakonec koupil.

Málem jsem ho nepoznal. Zlaté vlasy měl obarvené načerno, v obočí piercing a oproti svému dřívějšímu já vypadal o pár let starší, ale o hodně míň dospělý, trochu vzdorný, trochu nejistý. Dlouhá léta jsem se týral otázkou, jestli beránek sežral růži nebo ne. Teď jsem měl možnost se zeptat, ale jaksi mi ta otázka náhle připadala trapná.
„Co doma?“ zeptal jsem se jen.
„Nevím. Dávno jsem tam nebyl. Nějak... mi tam všechno bylo příliš malý. Už ani nevím, jestli bych ten svůj asteroid ještě našel.“
Víc jsme si neměli co říct. Díval jsem se jak odchází, dokud nezmizel za rohem.

Básník onemocněl. To, co se zpočátku tvářilo jako chřipka, se prudce zhoršuje. Chvíli plane horečkou a chvíli se zimničně chvěje. Na obličeji se mu usadil rudý motýl. Nemůže dýchat. Básník trpí, zuří v něm bouře, ale on vzdoruje. Drží se při životě spíš silou vůle, nebo mu možná pomáhá sám ďábel. Volba je na vás.
Ale teď pojďte raději ven, ať ho nerušíme. On už se z toho vykřeše a bude tu ještě dlouho. Bude psát, vždyť jeho nejslavnější dílo ještě nebylo vydáno. Bude cestovat, vždyť o Mariánských Lázních ještě neslyšel. A bude milovat, vždyť Ulrika se zatím ani nenarodila.

Ve svém pátrání jsem prošel nespočet sfér, rozhodnut trofej pro svoji milovanou získat za každou cenu. Avšak od nejhlubších děr Devíti Pekel Baatoru po nevyšší vrcholky Celestie, nikde jsem nenarazil na nikoho, kdo by mi byl schopen pomoci. Až když jsem se vrátil do Sigilu, usmálo se na mne štěstí. Poslali mě za mužem jménem Truchlící-Za-Stromy, který by mohl vědět více.
„To je růže příteli. Tu ve sférách nehledej, ta se vyskytuje pouze v Materiální sféře.“
Značně rozladěn jsem se se zahradníkem rozloučil.
Materiální sféra. Místo tak blízko a přesto tak daleko. Ta čarodějnice to musela vědět od samého začátku.

Květinářství otevíralo brzy, ale přesto se našel zákazník, který již čekal před výlohou, když květinář dorazil.
"Dobrej," pozdravil květinář a odemkl, "pán si bude přát?"
"Dobrý den. Sháním růži," odpověděl.
"No jo, to mi to budete muset trochu upřesnit."
"Zajisté. Co byste mi doporučil na smuteční hostinu pro dámu středního věku?" zeptal se muž.
"Mno, tak to bych asi volil tmavší odstín a uzavřený květ, pro danou situaci bude nejvhodnější."
"Výborně. V tom případě si vezmu tu oranžovou nadýchanou."
"Ale-" nechápal prodavač. Muž pozvedl obočí.
"Dobrá tedy," pokrčil rameny květinář. Se zabalenou květinou pak Saturnin vyrazil zpátky ke své zaměstnavatelce.

Panu Thorpemu byla celá záležitost mírně trapná. Považoval za nevhodné, aby muž v jeho věku a postavení pociťoval takové... city. Na druhou stranu neznal jediné společenské pravidlo, které by explicitně bránilo mužům po šedesátce (šedesát devět není sedmdesát, že ano) dvořit se dámě.
Probral to téma s lady Leannou (ostatně odvádí ze svých daní královské rodině dost na to, aby mohl dostat něco zpět), a ta mínila, že by měl paní Aloisii obdarovat růžemi.
Inu, proč ne.
O rok později se jeho Aloysia umisťovala na čelních místech pěstitelských soutěží. Byla bílá s rudým lemem a spoustou trnů. Voněla po čaji.

Pomalu postupujeme krajinou. Usazeni v sedlech. Beze strachu.
Překročili jsme pomyslnou hranici, za kterou jsme v bezpečí.
V blízkosti mého domova.
V blízkosti jejího nového domova.
"Jsme skoro na místě," usměji se na ni a nemůžu zabránit myšlenkám plynout.
Myšlenkám na to, jak křehce vypadala, když jsme se vydali na tu zatracenou cestu.
Byla naivní a nevinná. Příliš důvěřivá na to, aby přežila jediný den.
Byly chvíle, kdy jsem se bál, že to vzdá.
Nevzdala.
Byla jako poupě, které čeká na svojí chvíli a ta cesta jí změnila.
Poupě vykvetlo a ukázalo světu, co je zač.
Růže skrývající své trny.