O balóncích a copech
Když zemřela žena a děti, přestaly chodit pozdě, vstávaly s kuropěním.
Nespěchal, nebylo vpřed.
Vyčistil si zuby, snědl rohlík, vypil trochu mléka.
„Rád bych si s tebou promluvil,“ řekl své choti. „Necháte nás chvíli o samotě?“ obrátil se na potomky.
Po anglicku se vytratily.
„Nechci se hádat,“ ohradila se.
„Ale vůbec ne,“ děl. „jenom spolu nafoukneme balónek. Zaslovíme ho vším, co nás od toho druhého zabolelo, a pošleme do oblak.“
Drželi se za ruce, když vítr odnášel k prasknutí napěchovanou kouli.
„Musím jít se synem lepit modely,“ šeptl. „A dceři uplést cop.“
„Jen utíkej,“ smála se, „ať to tentokrát stihneš!“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Jsem totálně zmatená z první
Jsem totálně zmatená z první věty.
Moc se mi líbí ten zaslovený balónem - a (zdánlivě)smířlivý konec...
Já to čtu tak, že jsou prostě
Já to čtu tak, že jsou prostě mrtví... Za života to nestihli.
Drabble mi přijde hodně
Drabble mi přijde hodně smutné.
Zaslovit balonek a pustit ho do oblak je dobrý nápad. Nějak mi to evokovalo kozla, který odnášel hříchy Iraelitů.
Jsme na podobné vlně,
o kozlovi jsem velmi reálně uvažoval, ale nakonec jsem jako příliš většinovému čtenáři neznámý obraz zavrhl... Díky!
Připomnělo mi to nějakou
Připomnělo mi to nějakou kubánskou povídku, co jsem kdysi četla, tam šel děj takhle pozpátku a taky to bylo tak depresivní
Myslím,
že když se magický realismus čte spíše doslovně než alegoricky, nemusí být nutně depresivní. Děkuju!
Doslovně jsem v magickém
Doslovně jsem v magickém realismu krátce žila. Je depresivní :-)
Mívala jsem ho dřív ráda, ale teď už ne
První věta mě zmátla, balónek
První věta mě zmátla, balónek se zalíbil, a poslední věta zahřála. Takhle jsi to myslel?
Ano, určitě, prostě trochu
Ano, určitě, prostě trochu pozdě, ale přece!
Pozdě bycha honiti...
Pozdě bycha honiti...
Ano v reálném světě, ne v tom
Ano v reálném světě, ne v tom magickém... Prostě dostal ještě šanci.