Sherlock BBC

Kabát, pozérská šála, ležérně rozcuchané vlasy. Očividně chce dělat dojem. Jeho společník – John Nějak – stojí tiše v rohu a tahá se za knír.
„Naposledy jsem ho viděl včera ráno. Je zlatý, asi takhle veliký,“ vysvětluji.
Kabát zamručí. John Knírek ukazuje na terárium, kde spí Malloryho Nagini. Zatrne mi.
„Had plus křeček? Myslím, že je to jasné, Sherlocku.“
„Příliš prvoplánové,“ odsekne kabát. Ale pak zbystří.
„Něco tam přece je!“
Odvrátím se, tohle nechci vidět.
Sherlock se vrhne k teráriu. V ruce drží – vejce.
„Ten had se stane matkou,“ poznamená vítězoslavně. Mallorymu, který po celou dobu vyšetřování nasupeně mlčí, unikne dojatý povzdech.

Každé zlo je k něčemu dobré, říkala jsem si v umývárně Scotland Yardu, když jsem se převlékala do čistého, na náklady britské vlády dodaného oblečení, aby mohli na forenzním prozkoumat zbytky vajec z mého původního, jediné to důkazy v závažné kauze.
„Ehm,“ ozvalo se za mnou. Už v průběhu obrátky jsem začínala nadávat, že to je ženský záchod, ale při pohledu na důstojného starce v hábitu jsem zmlkla.
„Mohu vám prosím vrátit dceru?“ zeptal se unaveně a postrčil ke mně zubící se puberťačku. „Ty desítky otázek typu Proč Harry neviděl testrály už nás lehce obtěžují.“
Fajn. Jedno dítě skoro doma.

„Špatně!“ Sherlock vykřikl na dav shromážděný před kostelem a připravený lynčovat. „Díváte se, ale nepozorujete! Mladší děti z chudých rodin, období hladu, pozůstatky nalezené na špatně přístupných místech, stopy lidského chrupu na kostech. Cizímu člověku by kladly odpor – byl to někdo, koho znaly. Komu důvěřovaly. Člen rodiny – ne, byly z různých rodin. Komu děti důvěřují?“

„Policistům?“ navrhl John, jenž stál stranou a křečovitě třímal palcát, jelikož mu bylo jasné, koho budou chtít lynčovat jako dalšího.

Sherlock se zašklebil. „Elementární, Johne! Duchovním!“

Obviněná chvíli sledovala, jak se dav vrhl na kněze, pak pokrčila rameny a přistoupila k Johnovi. „Nedáte si perníček?“

"Všichni jsou vinni. Jde jen o to, kdo z nich mě zaujme."
"Co prosím?"
"Zločinci, Johne. Zabývám se jimi, protože mě to baví. Někteří jsou chytří, někteří jsou blázni, někteří si rádi hrají a chtějí se dát chytit. Jsou zajímaví."
"Ne, počkej, cos myslel tím, že jsou všichni vinni?"
"Nikdo není čistý. U mnohých to nelze dokázat, ale je to tak. Když nad tím tak přemýšlím, mnohem spíše hraji hru se systémem, než se zločinci. Systém vyžaduje důkazy, já důkazy nepotřebuju, poznám zločince."
"Tobě asi presumpce neviny nic neříká, co?"
*
Když zastřelil Magnussena, vlastně mě to nepřekvapilo. Všichni jsou vinni.

„Johne, koupil jsem kočárek!"
„Ehm... Sherlocku, my už kočárek máme."
„Johne, ten kočárek, co jsi koupil, je naprosto nevyhovující. Má jenom dvě polohy, moc malá kolečka, je neskladný a hrozně těžký. Navíc z něj dítě za chvíli vyroste. Proč jsi ho kupoval ty?“
„Protože já jsem otec! Ty jsi jenom strejda!"

„Mary, víš, jak se má u porodu správně dýchat? Musíš trénovat dýchací techniky, pomůže ti to uvolnit se a dítě bude mít víc kyslíku."

Když Sherlock konečně zmizí poté, co se několikrát vrátil s další radou, John a Mary si vymění zachmuřený pohled.
„Najdeme mu případ?“
„Najdeme mu případ!“

"No, tak, no tak, no tak!"
John se zadíval na svého protivníka. Ten zatvrzele mlčel.
"Máš poslední šanci. Zatím to zkouším po dobrém, ale..." trochu se sklonil a ztišil hlas "To není jediná možnost, kterou máme. A ty to moc dobře víš, no nemám pravdu?"
Bez reakce. Doktor cítil, jak se mu zvedá tep. Sevřel ruku v pěst a zhluboka se nadechl.
"Nebyl jsem vždycky jenom neškodný milý doktůrek, víš? Býval jsem vojákem. Zatraceně dobrým armádním lékařem. Zabíjel jsem lidi. Chladnokrevně. Přežil jsem roky bydlení s Sherlockem Holmesem, sakra! Ty mě nedostaneš!"
Ovšem ani to na bankomat neudělalo žádný dojem.

Irene nebyla věřící, ale jediný pohled na Jamese Moriartyho jí donutil polemizovat o existenci pekla. S tím drobným tmavookým Irem na trůně.
„Zlobila jste, slečno Adlerová. A teď potřebujete Jima, aby vám pomohl,“ usmál se a Irene místo rovných bílých zubů očekávala vlčí tesáky. „Pomůžu vám, ale něco za něco.“
„Co po mně chcete?“ Mojí duši, pomyslela si.
Dělal, že přemýšlí. Vždycky všechna gesta přeháněl. Jako malé dítě, které se učí jak projevovat emoce. Netušila, jestli se tím vysmívá okolí, či jen maskuje tu hroznou nekonečnou prázdnotu zrcadlící se mu v očích.
„Jaký máte vztah ke hlavolamům a přemoudřelým panicům?“

Kolem domu se začal shromažďovat dav. Siréna hasičského vozu. Chlapík s mačetou.
Než stačila zareagovat Colin mu zlomil ruku a poslal do bezvědomí.
„Kdo jsi?“
„Agent MI6.“
Proběhli hloučkem místních žen, které zíraly na požár. Naproti jela záchranka.
Irene srazila nějakého muže na zem. Nadávky.
„Mám schované auto.“
Vyběhli z hemžení čumilů. Místní policista se je pokoušel zastavit. Omráčila ho rukojetí nože.
Vedlejší ulička, starší Fiat. Colin ho odemyká. Místo spolujezdce, nastartovaný motor. Málem srazili postarší zmatenou dámu.
„Tohle chce vysvětlení.“
„Mycroft mě cvičil, abych dělal chůvu Sherlockovi. To nevyšlo, tak mě nasadil na tebe.“
Na to neměla co říct.

"Sherlocku, ehmm, co to je?"
Nechápavý pohled znamenající asi "co je tady k nepochopení" nebo tak něco.
"Tahleta modrá světélkující koule, co tady tak bezcílně těká. Vlastně támhle je další, jenom žlutá. A támhle zase červená. Vrážejí do sebe, kutálejí se, poskakují a poletují. Co to tady dělá? Co to je?"
Další nechápající pohled (vždyť je to snad jasné!).
"Planety. Myslel jsem, že na ty jsi tu odborník ty!"
"Co tu dělají?"
"Já nevím, hemží se."
"Ale planety se nehemží, O-BÍ-HA-JÍ!"
"Když myslíš..."
"A vůbec, co tu dělám já, kde to jsem?"
"Už nikde," řekl a najednou jsem tam nebyl.

Když zápalná lahev přistála do postele, byla už dávno pryč. Běžela do kuchyně. Colinův pokoj byl v plamenech. Nebyl by to první chlap, co kvůli ní umřel. V rukou svírala nože.
Před domem tři arabové, vzadu budou určitě taky. Musí počkat, až dojdou k závěru, že uhořela a nebudou připraveni na ječící ženskou, co vyběhne z plamenů a podřeže jim krky. Dusila se.
Rozkopla vchodové dveře.
Tři kulky kolem obličeje.
Tři kulky co rozrazily dým.
Tři mrtví arabové.
Tři olovněné kruhy rozplývající se ve vzduchu.
Popadl ji za ruku.
„Musíme vypadnout!“
Zírala na Colina.
„Cože?“
Pokrčil rameny a odtáhl ji.

Seděli oba v jejich pokoji, ve svých křeslech. Sherlock se najednou prudce zvedl, oblékl si kabát a uvázal šálu.

„Vstávej, jdeme zachraňovat králíčky. Volej Lestrada.“

Ty… Jsi občas jak mentálně postižený, Sherlocku Holmesi. Deset lidí tu bylo, deset lidí tě žádá o pomoc, venku jich jsou stovky, právě teď se na světě stala stovka vražd, právě teď někoho napadli, venku možná řádí sériový vrah a tebe zajímají králíčci? Vážně? Myslím tím… Proč ses nějak nezmínil, když jsem se sem přistěhoval?

„Johne?“

„Promiň, trochu jsem se zamyslel. Jdeme zachraňovat králíčky.“

Rozhlédl se po místnosti a děkoval, že mu slouží jako zpovědnice.

Irene si zbytek cesty nakonec užila. Seděla v limuzíně, popíjela šampaňské a dívala se na BBC. Ne, Irene rozhodně nebyla levná. Pronajala dům s velkou zahradou obehnaný zdí v místní zbohatlické čtvrti. Přivítal je obtloustlí zástupce realitní kanceláře. Byl úslužný, až slizký. Dům byl luxusně zařízen a, což bylo důležité, měl sklep. Ideální na práci.
Jediným problémem bylo srocení na blízké křižovatce.
„Alláh je věčný a tyto lidé žijí ve hříchu!“ hřímal imám z tribuny. Lidé kolem něj procházeli se sklopenýma očima.
„Nebojte se, jen neškodní blázni.“
„Je potřeba je všechny zabít, ve jménu Alláhovi říše!“
Zástupce omluvně pokrčil rameny.

Uklidni se.

Dýchej.

„Kdybys… Kdybys viděl svůj výraz!“ zajíkal se smíchy muž s dýmkou a houslemi.

Je to jedno, že je největší vůl pod sluncem. Neřeš to. Prostě… Dýchej. On to tak nemyslel, je to jeho normální humor. Nezatínej pěsti. Relaxuj.

„Ne, prosím, udělej něco, oba tu umřeme!“ pitvořil se a pokračoval v záchvatu smíchu, měl problém se nadechnout.

Jako při porodu, Johne. Je jako malé dítě. Otravné, ale dítě. Prostě to přejdi.

„Sherlocku Holmesi…“ nadechl se. Cítil, jak mu vře krev a vztek se vkrádá do hlasu. Oslovený si otřel slzy smíchu a posadil se.

„Ty… JSI TOTÁLNÍ KRETÉN.“

Irene se zamračila. Na talíři před ní byla hromada dušeného zelí.
„Coline, máš snad pocit, že potřebuju dietu?“
„Ne. Proč se ptáte?“
„Protože tenhle týden vaříš pořád jen zelí.“
Pokrčil rameny.
„Na trhu mě odmítají prodávat a jiný obchod je daleko.“
Zvedla obočí.
„Proč proboha?“
„Víte, poslední dobou se kolem rozšiřují zvěsti o vašem ehm... povolání.“
Vlastně jí to přišlo vhod.
„Budeme se muset odstěhovat. Sežeň dům v Abbotabádu.“
Colin si povzdechl.
„Tolik MI6 nedá.“
Irene se naklonila přes stůl.
„Pokud to bude znamenat, že nebudu muset držet zelnou dietu, tak to zaplatím.“
„Z čeho?“
Sladce se usmála.
„Nejsem levná!“

"...nepokoje v Sýrii pokračují. Zdroje tvrdí, ze britská-"
Mycroft vypnul televizi a zachmuřeně se zadíval na dortíky. Ne. Unaveně si promnul spánky. Stres měl prakticky v popisu práce - oficiálním i tom poněkud... zajímavějším. Ale dnešek byl extrém. Což ovšem neznamenalo, že nejlepší mozek současnosti podlehne nízkým tělesným potřebám.
Zazvonil telefon.
"Hlášení z 221B Baker Street. Oba cíle jsou fyzicky v pořádku, požár se podařilo uhasit, škody jsou zanedbatelné. Jen..."
Mycroft zavřel oči.
"...ještě nemáme všechny informace, ale o obvinění z veřejného pohoršení...
Vůle nad hmotou.
"...Pštros i gepard byli vráceni do zoo-"

Na druhou stranu, nízká hladina cukru je nebezpečná.