DMD č. 20. pro 20. 4. 2022. Téma: Nechat na holičkách

K nečekanému zvratu došlo při fotbalovém zápase mezi siamskými kocoury a kocoury sphynx. Na konci druhého poločasu za nerozhodného stavu 1:1 přihrál sphynxí fotbalista svému spoluhráči, ten však zamířil k vlastní brance a vstřelil gól. Brankář byl natolik šokovaný, že se ani nepokusil zasáhnout.

Zmatení byli i komentátoři, než si všimli, v jakém dresu bezsrstý fotbalista hraje. Ukázalo se, že si hráč před zápasem jenom nechal zkrátit srst.

„Svůj sestřih zásadně nechávám na holičkách,“ vysvětlil fotbalista. „A kadeřnice někdy rády stříhají víc, než je třeba.“
Radikální změny image hráč rozhodně litovat nemusí. Zajistila totiž jeho týmu postup do čtvrtfinále.

Bílá mě řeže do očí, nechává mě na holičkách leda tak tělo, co by už tak rádo spalo, nechává mě na holičkách mysl, která nic kloudného nevymyslí, neschopná se odpoutat od žen s nůžkami, co jsou vlastně kadeřnice, snad jenom nějaké záhadné přístroje a nástroje na holení, jenže co na nich nechat? Nebo koho, čeho? To takhle na střední, nebo možná ještě na základkolevelu i když to základka nebyla, tak jsme měli náramnou srandu z toho, jakoukoliv otázku nahrazovat "čeho?" a další věci, co jsme z nich vyrostli a nechali za sebou jako prázdnou slupku od korýše, v hlubinách dějin.

Zatímco Drchnička Rolní odrážel svou dýkou kordy čtyř francouzských revolucionářů, Černá zmije a Baldrick nepozorovaně vyklouzli do chodby.
„Není od nás pěkné, že jsme v tom Drchničku nechali samotného,“ namítl Baldrick.
„Pro mě za mě, můžeš se tam vrátit a pokusit se je otrávit svým dechem hyeny se zubním kamenem. Kdyby to nebyli Francouzi, možná by to i zabralo,“ odpověděl Černá zmije, „ale pokud jde o mě, mně ten česnekomil s máslem místo mozku chybět nebude.“
Doběhl k východu, vzal za kliku, ale… dveře byly zamčené!
„Kde sakra může být klíč?!“ sykl.
Baldrick pokrčil rameny. „Myslím, že ho má Drchnička.“

Vladimír, 00:03: Styska se mi.

Ondřej odhodil telefon i sebe zpátky do peřin. Užíval si plnými doušky – odpoledne doušek žižkovské kávy, večer doušek divadla, potom doušek Michala, doušek vína sem, doušek vína tam.

00:39: Vratis se jeste dnes?

Váleli se v posteli jako v sedmém nebi.
„Píše tvůj farář?“ roztíral Michal prstem kapky kolem Ondřejova pupíku.
„Jo.“
„Odpovíš mu?“
„Ne.“
„Já myslel, že si ho chceš nechat.“
„Nemrdá tak dobře jako ty.“
„Takže mě si necháváš jenom kvůli mrdání?“
„A tý tvý výborný trávě,“ vydechl Ondřej obláček a představil si jiné galaxie.

01:11: Nemuzu bez tebe byt.

Korunní princ miloval dlouhé lovecké výpravy do pohraničních lesů. Jeho královským rodičům to - překvapivě - vůbec nevadilo. Moudře mu dávali dost volnosti, aby vyvážili pečlivou přípravu na den, kdy převezme trůn. S láskou pěstovali princovu sílu i ducha.
To by stačilo k pochopení proč, když se princ přiřítil z lesa, na koni a s kuší, se zaprvé na setkání s budoucí chotí těšil a za druhé měl obavy, jak zapůsobí!
"Drahá matko," svěřil se královně, "nevypadám s těmi vousy zanedbaně?"
"Žádný strach," odvětila a dvakrát tleskla. Zpoza paravánu vykráčely, s lavórkem a břitvami, nejlepší královské lazebnice. "Můžeš to nechat na nich!"

Když si Kirk uvědomil, že Spock prožívá Pon Farr (už zase!), bylo příliš pozdě, aby zamířili k Vulkánu.

Jako první se svěřil Kostrovi. Doktor potřásl hlavou a prohlásil: "Tak co uděláš, Jime? Necháš ho na holičkách, ať si s tím poradí sám?"

"To nejde, Kostro. Spock to sám nezvládne."

McCoy se ušklíbl. "Tak potom víš, co máš dělat, ne?"

Kirk nahlas zaúpěl.

O týden později

"Kapitáne, co vás vůbec přimělo mi pomoct?"

"Říkej mi Jime. Myslím, že jsme si na to dost blízko. A já... Ashau nash-veh tu, Spocku."

"Jime, tvá výslovnost je příšerná."

"Já vím."

"Ale také tě miluji."

Praha zahájila výstavbu lávky spojující Holešovice s Karlínem a tramvajová doprava na bubenském nábřeží musí být svedena do jednokolejné trati.
Nejprve byl úsek řešen klasickými návěstmi určujícími přednost. Pár hodin po spuštění provozu se tam však potkaly dvě tramvaje.
Instalovali tedy výstražné světlo, na trolej pověsili návěst Bezpečnostní zastavení a apelovali na řidiče, aby dbali zvýšené ostražitosti.
Načež se tam sjely tramvaje tři. Třetí pak při svévolné zpětné manipulaci vykolejila.
Ano, stálo to sice půl milionu, několikahodinové přerušení provozu, odklony, blouděnky a nervy, ale chytré řešení přišlo.
Nenechali nás v tom.
Na oba konce jednokolejky postavili vjezdové návěstidlo. Čili semafor.

Po dlouhé době jsem se opět ocitl v ředitelně. Brumbál si během prázdnin moc neodpočinul, vypadal příšerně. V poslední době jako by zestárl o sto let.
„Mám vůči vám dluh, princi,“ spustil unaveně, „obávám se, že nesplníme slib, který jsem vám dal při našem prvním setkání, a sice že Bill Weasley najde způsob jak vás odeklít. Okolnosti posledních několik měsíců, aktivity Toma Riddla a jeho Smrtijedů, způsobily, že jsme vás museli nechat na holičkách.“

I když jsem něco podobného očekával, stejně mě to zamrzelo, s takovou zůstanu ropušákem navždy. Jak mám hledat lásku svého života, když jsem ošklivý jak noc?

Bylo to jako zásah z hůry. Na horizontu se objevil náš tank.

"Jsou tady!" "Konečně!" "Pojďte!" Slyšel jsem jásající hlasy těch, kteří se až doposud drželi naživu z naší skupiny. Když nás Jamie opouštěl se slovy, že přivede posily, nevěřil jsem mu. Přišlo mi jasný, že vezme roha, nebože padne do zajetí (nebo obojí) a nebože prostě nikoho nenajde od nás... a pak padne do zajetí.

"Sakra... nenechal nás na holičkách," povzdechl si kapitán a natáhl ke mně ruku, abych mu pomohl na nohy.

"Jdem domů, kapitáne," přikývl jsem a podepřel ho opatrně ramenem. "Bude to dobrý. Dostanem se domů."

Málokdo tušil, že Severus Snape věnoval řadu let usilovnému samostudiu vlasové magie. Mistrně ovládal formuli rovnací, zvlňovací i zkudrňovací. Dokázal namíchat sérum proti lupům, odvar na zdravé konečky, masku na zdravé kořínky, suspenzi proti maštění, tinkturu pro oslnivý lesk. Nebylo tedy divu, že to byl právě on, kdo se postavil do čela boje proti epidemii kouzelných vší (na drobný detail, že ji odstartovala jeho dcera, přišel záhy a nikomu o něm neřekl).
„Táta je holič?“ zeptala se pachatelka s vlásky v ochranné síťce.
„Tatínek je... génius,“ zamumlala Lily, ale myslela úplně jiné slovo.
Severus myjící své ženě vlasy se pousmál.

I hear Miles's voice in the void.
He's calling for me.
I'm not there.
To answer his inquisitive questions.
Cook a nice dinner.
Explain what he needs to learn.
Listen to his frustrations.
Play chess and watch cartoons.
I can't even tell him I know it for a fact:
The gunshot I heard didn't hit me. The one that did, neither of us could hear.
I'm still not channeled again as promised.
When he needs me the most, I'm not there to let him cry in my arms.
In the most important duty I had in my life...
I failed.

Spí.
Probouzí se.
Spí, a zase se probouzí, a tak pořád dokola.
Život je jedna dlouhá, mrazivá noc pod hvězdami.
Polární výprava k obzoru, který plápolá září vzdálených požárů.
Prázdné bílé tváře, oči planou ledovým ohněm druhé strany světa. Čas od času z nich vyšlehne poslední blesk a pak se postavy propadají pod led, kde budou, nemrtví, stále mladí a krásní, tuhnout v nekonečné agónii nedokončené cesty.
Jen vpřed, vpřed! Kde nejsou lodě, je lehký krok. Kde není milosrdenství, je touha po pomstě. Kde není naděje, je šílenství.
Kde není cíl, je jen smrt.
Smrt a mráz.
Fëanor je opustil.

„Andy, nechceš si sundat tu čepici? Zima tady přece není?" zeptala se Adeline, která si četla v křesle.
„Mám mastné vlasy," odbyl ji vyhýbavě.
„A nechceš si je umýt? Mohli bysme jít večer ven," navrhla mu.
„Nemám náladu," odvětil.

„To jsem já," ohlásil se za dveřmi koupelny Nicky a proklouzl dovnitř. Andy stál nahý před zrcadlem a Nicky jej zezadu obejmul. „Neboj, to doroste," zašeptal mu u ucha. „Něco jsem ti sehnal," řekl a podal mu balíček s parukou.
Andy se otočil čelem k němu. Objal jej pažemi a dlouze jej políbil.
„Děkuji, Nicky. Příště se raději budu stříhat sám."

Bolela ho noha. Noha ho bolela posledních deset let. Jeden by asi čekal, že po deseti letech si na to zvyknete nebo umřete, ale jemu se nestalo ani jedno.
Vykulhal ze své díry, na kamenité pláži si vyhlédl nejméně odpudivého racka a vystřelil po něm šíp.
Sebral mršinu a pak na obzoru uviděl plachtu.
Plachtu viděl naposledy před desíti lety. Kvůli jeho zranění, ohavnému pachu z hnijící rány a bolestnému řevu ho vyhodili z lodi a vysadili tady.
Deset let agónie, řezavého větru, kamení a racků.
Ze člunu vystoupili Řekové s čerstvým chlebem a falešnými úsměvy.
"Filoktéte, pojďme si odpustit."

Erika pevně svírala meč v rukou a ustupovala. Bleskově se ohlížela.
Už tu dávno měla být.
Místo útoku se teď zaměřovala na únikovou strategii. Všechny je sama nepřemůže. A Zrzka se na ni očividně vykašlala.
Možná to bylo v plánu už od začátku. Naivní Erika odláká jejich pozornost a Zrzka se mezitím nenápadně protáhne dovnitř.
Prý přivede posily. To určitě.
Erika si nebyla jistá, zda ji víc štve, že ji v tom nechala samotnou nebo to, že Zrzce skutečně věřila. Idiot.
Najednou jí nad hlavou zakrákala vrána. Brzy jich bylo hejno. A za chvíli už jejím protivníkům klovaly oči.
Přišla.