Častokráte vyčítal jsem svým dřívějším známým, když dlouze se dívali, než mne pozdravili, procházejíc kolem na ulici. A slova: „Málem jsem tě ani nepoznal!“ mne urážela snad ještě více. Jak mne někdo může nepoznat; jak někdo může zapomínat tváře?
Poté mne zavřeli sem – bílá místnost, čtyři stěny, hlasité ticho vlastních myšlenek, a já přišel i o posledního přítele – mé zrcadlové ego. S plynoucím časem přestávám si vybavovat barvu vlastních očí, délku špinavě plavých vlasů i tvar suchých rtů při zahořklém úsměvu.
Uznávám, tváře vskutku mohou vcelku snadno vyklouznout z paměti, a proto ostatním konečně přiděluji právo na to mne zapomenout.
