DMD č. 20. pro 20. 4. 2020. Téma: Magické proužky

SHIELD, HYDRA nebo sedmdesát let strávených pod ledem se postaraly o to, že minulost většiny Avengers byla veřejnosti skrytá.
Většiny.
"Na moji obranu," pokusil se Tony překřičet hysterický smích týmu: "byl jsem na mol."
"Na mol u kadeřníka?" ukázal Steve na fotku. Tony na ní hrdě předváděl okouzlující exemplář devadesátkového melíru.
"Na mol skoro pořád."
"Jestli ti to pomůže," zvedla Shuri oči od čtečky: "pořád to mohlo být horší."
"Horší?" zeptal se Clint nevěřícně: "Horší než sjetá zebra Stark?"
Ušklíbla se. "Světová móda se k nám dostává se zpožděním."
Nalistovala fotku v telefonu.
"A můj bratr měl vždycky svérázný vkus."

„Geralte? Vidíš ty proužky?“

„Myslíš ty, na tvojí kůži? Ano, ty vidím. Co s nimi?“

„Ony jsou magické. Když chci, dokážu je rozžhavit a pak s nimi můžu někoho spálit.“

„A proč mi to říkáš?“

„Inu, protože tohle byl můj plán, jak ho zabít. Myslíš, že to stojí za to?“

„Popravdě, nevím. To vyzkoušíš. A pokud se to nepovede, tak je nějak zdržím.“

Hermína si hověla v jeskyni a Geralt před ní seděl. Už bylo poledne a zaklínač dostal hlad. Rozloučil se s ní a vydal se zpátky do města. Cestou mu vrtalo hlavou, kdo je ten, co ji zaklel.

Nad Havají svítalo, bylo šest hodin, jen to ticho, všichni ptáci jako kdyby měli v zobáku uvízlou mega žížalu, a proto nemohli něžně řvát. No bodejť by ne, báli se, od té doby co se na Havaji přemnožili upíři, se žádný pták neopovažoval ani špičku zobáku vystrčit. Sluneční zář pořád sílila a po chvíli byli všichni upíři už zalezlí na půdách lidských obydlí. Havajané ještě chvíli počkali, pak se jako každý den vydali na cestu do práce. Všechna dítka spěchala do školy a upíři na půdách hráli mariáš, děti se bály, upíří pandemie sílila a poslední magické proužky česneku došly...

„Seru na to!“ Načatý dopis skončí v cárech na zemi. Zase. Adam složí hlavu do dlaní.
„Dyť to byla jen sranda.“ Postěžuje si do prázdna.
„Blbá.“
Adam naskočí. Kdy sem to mrně vlezlo?
„Houby víš,“ utře ségru.
„Lída říkala.“
Jasně, Lída, ségřina učitelka klavíru. Paní chytrá.
„Láska je magické pouto. Přežije požár, ale jediné slovo ho přetrhne jak proužek papíru,“ odrecituje prcek zjevně naučený proslov.
Ále zmlkni. Ani spolu ofiko nechodíme.
„Tak sorry. Můžu si vzít?“ píchne prstem k hromádce.
„Nač?“
„Morčeťákovi na pelech.“
„Klidně. Hlavně vypadni.“
Vypadne. Bohužel brouka nasadila a ten teď hlodá. Adam sáhne po dalším papíru.

„Jasně, že jdeme,“ ozval se Ron. „Ale kudy?“
„Musím do Ameriky, najít strýčka Reginalda,“ vedla si Lenka stále svou.
„Do kouzelné země pruhů a hvězd, naše cesta musí vést,“ zadeklamoval Fred vzletně, ale pak otráveně zakončil: „Nicméně se mnou jaksi nepočítejte.“
„Asi bych taky neměl nikam jezdit,“ vrtěl hlavou Ron, „někdo tady musí mít Scamandera pod dohledem.“
„Já bych možná mohla,“ usoudila Hermiona. Pohlédla ale na Rona a nejistě dodala: „jenže zase zameškat školu…“
„Amerika. Nějaké Scamanderovo slabé místo můžeme najít jedině tam. Možná je to právě ta divná nemoc jeho táty.“ George se zadíval na Lenku. „Pojedu s tebou.“

„Bětunko, dojdeš s dědou na trávu?! On pokosí, ty naložíš, pomůžeš táhnout,“ dává babi strategicky pokyn zároveň dědečkovi. Ten se ztěžka zdvihne. Odevzdaně jde pro kosu. Bětka zatím vyveze vozík. Kromě obručí je celý ze dřeva.

Louka krásně voní. Děda se ohání, kosa sviští, obloukem kmitá jako stěrač, tráva se poslušně skládá do řádků. Sluneční paprsky a stíny z nich tvoří magické proužky.
„Dědóó,“ škemrá Bětuš, „nauč mne kosit.“
„Kdepak!“ zhrozí se děda. „Posekáš se.“
„Prosíííím.“
„Co řeknu, to platí.“

Dědoušek opatrně uchopí léčivou rostlinu. „Tohle je jehlice trnitá, aneb babí hněv. Pozor, píchá,“ potutelně se usměje a lišácky mrkne.

„Hele, Přemku,“ pípne Mařenka, „na oběd musím být doma!“
„Už to bude,“ domalovává oslovený poslední proužek u magické kružnice.
„To je hnusná barva!“
„Krev z krysy, nastrouhaná svěcená křída, pár sběraček bramboračky…“
„Polívky?!“
„Tu já rád! A musel jsem to zředit…“
Uprostřed kola na Střeleckém ostrově se políbí.
„Bude to fungovat?“
„Má nás to chránit a navěky spojit!“
„Napořád? Tos mi měl říct dopředu! Stejně mám radši Vaška!“

Letadla mířící na Prahu zaznamenají nad městem nebývale silný vír vzdušných proudů.
„Nemá smysl bombardovat,“ hlásí velitel letky, „nikdy nemůžeme zasáhnout plánované cíle! Navíc hrozí stržení letadel!“
Píše se 14. února 1945.

Našla jsem je náhodou.
Touha po uvolnění a vychutnání si chvilky klidu nás svedla dohromady.
Jezdila jsem pak pro ně aspoň jednou za týden. Ta chvilka radosti, to potěšení.
Staly se pravidelnou součástí mého života.
Pak jsem je ukázala svému muži. Propadl jejich kouzlu jako já.
Před časem jsme na ně navedli tchýni. Po našem líčení se také chtěla přesvědčit.
Večerní sms po našem odjezdu byla výmluvná "Brusinky jsou mňam!"
Kdo by taky odolal tomu nesmírně magicky hříšnému proužku brusinky, lesního ovoce nebo karamelu v dokonalém kornoutku se smetanovou zmrzlinou.
Tak já zase zajedu do Lídlu, doplnit zásoby té lahůdky.

Barvy jsou prostě magické. Láká vás vyzkoušet si jednoduchý pokus?
Podívejte se doma, jestli najdete nějaký dobrý setrvačník - kladku z Merkuru, vlčka, káču, kolečko z autíčka...
Podle toho, co máte, pokračujte. Vystřihněte si z papíru kruh přiměřených rozměrů a udělejte doprostřed otvor, aby šel kruh nasadit na setrvačník. Rozdělte kruh na dílky směřující do středu - čím víc proužků, tím líp. Vymalujte je na střídačku - červený, modrý, červený, modrý...
Setrvačník roztočte. A žasněte - místo červených a modrých proužků uvidíte fialový kruh.

Za smíchání barev může setrvačnost oka - při rychlých otáčkách nám proužky splývají. Výsledná barva je určena tím, jaké barvy použijete.

Bibi se vpotácela do kuchyně a upadla na židli.
„Co se ti stalo?" vyjekla Maruška.
"Já..."
"Děvčata! Bibi je špatně!"
Darja s Alex se přihnaly jak velká voda.
„Bibi?“
Bibi mlčky vytáhla tlustý svazek bankovek. Hodila jej na stůl.
„Odkud to máš?" užasla Alex.
„Bibi! Doufám, že jsi…" Maruška zčervenala.
"Dámy," nabyla konečně Bibi hlasu. „Víte, jak jsem vyrobila tu sadu barevných koberců? Jak jste říkaly, že neonový barvy nikdo nekoupí? Tak dneska přišel. Černej, kníratej. Mexikánec. Prý: Ó mechíkáno stýlo! Já koupíla všechno! Pro mia espoza! Ó magikala proužkala! “
Pohlédla na vykulené obličeje.
„Dámy, takhle vypadají dva tisíce dolarů!“

Překračují sutiny.
Vstříc jdou dvě mohutné postavy.
"Obživlé sochy, "Alaemma se stahuje.
Swash! Swash!
Zmrazil je Leydenforz, teplota kolem rázem spadla.
"Duralitóve," postupuje Hydraščuk, klepne do bližší, která se rozpadá.
Z místnosti pokračuje chodba, vedoucí na křižovatku.
"Spolu nebo rozdělit?" táže se Wertrankell.
"Určitě nechodit osaměle."
Alaemma trhá dva proužky z hole. Jakmile dopadnou na zem, z jednoho povstává šest démonků, z druhého mohutné cosi, ježící se ostny: "Já nikdy nechodím sama."
"Tak my půjdeme rovně, " rozhodl Leydenforz.
Jeden démonek běží za nimi, další si stoupá do chodby vlevo.
Alaemma a spol jdou vpravo.
Odněkud z dáli doléhá dusot nohou.

Tabitha popadne dech.
Přízrak má jinou tvář, kterou zná. Tahle už nemá lidské oči. Přesto se málem nechala oklamat podruhé.
„Vidíš to, co chceš. Vidíš, koho chceš.
„Jdi do hajzlu,“ vyštěkne a pronese další zaklínadlo: „Ukaž mi tvou tvář.“
Tvář se rozpíjí, tělo mění ve vzdáleně lidský stín.
Pseudosvět kolem se rozpouští v barevné proužky chvějící se magií.
Pak se proužky stočí do spirály.

Další dimenze voní solí a místo nebe má snad všechny vody z potopy světa. Tabitě se zatočí hlava. Hladina moře je nad ní.
Po moři přeběhne vlnka a šplouchne Tabithu do čela.
Kapka vody skápne nahoru.

První doba - nadechni se a vykroč, buď majestátní, i když jsi zebra mezi hyenami.
Druhá doba - trubka prořízne ticho sálu, pruhy světla tě našly.
Třetí doba - spusť a nauč Evropu, co je to jazz.
Čtvrtá doba - odháněj chlapy v pruhovaných oblecích.
Pátá doba - nechej je, aby propadli tvé sukýnce z trávy.
Šestá doba - třásně odhalují pruhy tvé měděné kůže, doma ti kvůli ní nikdo nepodá ruku, tady ti obě budou chtít láskou utrhat.
Sedmá doba - jásá celá Folies de Bergere.
Osmá doba - úklona, vítězství.

Vznešené dámy s opalovacími oleji. Už nejsi tmavý pruh v zebřím vzoru. Splynula jsi s davem.

Vedu své muže. Most je malý, zarostlý a prázdný.
V půlce mě přes nos uhodí zvláštní vůně – mráz a lišejník, ostrá a nečekaná.
Magii se jde bránit, byť jí nevládneš, chlapče můj. Poznáš ji po vůni, a když se zadíváš, uvidíš ji.

Pozorně si prohlížím porost na druhé straně. Vzduch se tetelí jak prosetý čárami, rozřezaný napříč.
„Je to past!“ vzkřiknu. „Štíty!“
Roj šípů. Karel si tiskne rameno. Odrážím je štítem, ženu zbrojnoše vpřed. Prvního nepřítele srážím, rána druhého bezpečně sklouzává. Mariannino kouzlo je jak druhá zbroj.

Ostří vonící lišejníkem přichází nečekaně, obě zbroje protíná. Pod žebry pálí jak led.