DMD č. 19. pro 19. 4. 2020. Téma: Rekonstrukce

Když ho Tonksová konečně našla a přesvědčila, aby se vrátil do jejího světa, okamžitě si uvědomila, že nemohou žít v bytě plném starých, bolavých vzpomínek.
Jíst u stolu, kde sklenicí mléka zapíjeli lži.
Spát v ložnici, kde spávala s Regulusem.
„Začneme znova,“ řekla, vytáhla hůlku a změnila tapety v kuchyni.
Remus se usmál, nechal zmizet kulatý jídelní stůl a nahradil ho barovým pultem.
Tonksová k němu přičarovala vysoké stoličky.
Po dvou hodinách kompletní rekonstrukce zůstali ležet na ovčí vlně uprostřed obýváku.
„Začnu nosit blond,“ rozhodla a poslední energii vložila do nového účesu.
„Vynikající,“ zhodnotil Remus. „Nechám si ty azkabanské vousy.“

Vítr mu čechrá vlasy. Jeho myšlenky se zběsile točí.
Nedokáže pochopit, co se stalo.
Jedině... Jedině že Petr je mrtvý. Musí být.
Museli se k němu dostat. A on ho má na svědomí.
Je všechny.
Pak vyrazí.

*

Lékouzelníci a bystrozoři procházejí sutinami a zaznamenávají každý detail, aby dokázali přijít na to, k čemu došlo.
Času už je dost.

*

Brumbál pozoruje tančící prach. Vzduch je ostře cítit zbytky magie.
Přichází čas slavit. Lidé slavit musí, aby se vzpamatovali.
V ústech má hořko.
Nepřemýšlí jak, ale proč.
Co se mělo od cesty do sirotčince odehrát jinak.
A proč znovu nedokázal zabránit nejhoršímu.

"Tak asi začneme, ne? Ať to neprodlužujeme," poznamenala osoba a posadila se proti Šumařovi na špalek, zády se opírajíc o sekeru, "já jsem Soudce, mimochodem,"usmál se omluvně Soudce.
"Já Šumař."
"Já vím. Uděláme si takovou malou rekonstrukci tvého života, chceš?"
"Celého?"
"Ne. Jen posledního roku. To by mohlo pro představu o tobě stačit. Vezmeme to hezky odzadu. Copak si pamatuješ jako poslední?"
"Že jsem s Křovákem testoval munici. Proč se na to vůbec ptáte? Kdo jste a co po mně chcete!"
"K tom se dostaneme. Munice, jo? To už je nějaká doba. Z posledních dní vůbec nic?"
"Ne!"
"Škoda."

Strike si to štrádoval po ulicích teď již notně vylidněného Klna
s téměř bohorovnou jistotou, že ten krám dostane zpět na barák.
S policajtama se už párkrát do křížku dostal, většinou, když se moc napil
a dělal bordel, nebo když někde na venkovním punkovým koncertě rozmlátil kytaru,
která nebyla jeho. K jeho štěstí ovšem bydlel a pařil úplně na druhé straně Klna.

"Křup, křup!" Došel postupně na roh ulice, kde se musel, mnohem dříve, než čekal,
zarazit.

Přes kolmou uličku byla natažená bezpečnostní páska, u ní stáli dva chlupatí,
před nima ten stroj.

"Musíme to rekonstruovat!"

"Co to vůbec je?"

„Nudím se.“
„Včera ti to nestačilo? Můžu naplánovat něco na příští týden...“ Listování diářem. „Ve čtvrtek nemám lekci.“
„Ale ne, o to nejde.“ Frustrované konstatování.
„Dalšího psa už si pořizovat nebudeme.“
„Škoda.“ Tragické mlčení. „Chybí mi rekonstrukce.“
Záblesk pochopení, kolečka v mozku se šťastně otáčejí.

***

„Už si můžu sundat tu pásku?“
„Ještě chvíli..“ Poslední kroky k cíli.
„Teď. Překvapení!“
Scéna jako z jatek. Dvě těla. Střepy propletené květinami z krve. Ve vzduchu pach strachu a ozvěny hrůzy.
„Hodně zábavy,“ usměje se Hannibal na svého manžela v zločinu a do dlaně mu vtiskne rudý motouz. „Řekni mi, jak jsem to udělal.“

Když se člověk zabývá historií, občas narazí na problém nevhodných artefaktů. Jsou to artefakty, jejichž vznik nebyl nikdy vysvětlen. Klasickým příkladem je disk z hrobky Sabu. Disk je kamenný a má takový tvar, že nikdo neví, kdo, jak a na co ho vytvořil.
Můj názor je, že byl disk vytvořen jen tak. Nějaký řemeslník se nudil a vymyslel takový tvar. Potom ukázal svůj výrobek princi Sabu a ten si ho vzal s tím, že je to zajímavá dekorace. Nakonec ho s jeho oblíbenou dekorací pohřbili. Kolik takových předmětů by se dnes našlo a jak si archeologové budoucnosti budou lámat hlavu!

Amy s Brentem se rozhodli, že se zdrží ještě měsíc než vyplují směr Tezárie a potom zpátky do Aldormy. Doufali, že svou svatbu obhájí, a že budou moct zůstat. A kdyby ne, tak pořád ještě připadal v úvahu Tristenol případě Tezárie.

Mezitím kapitán lodi dostal kvalitní materiál a úkol zvelebit loď. Rekonstrukce probíhala podle plánů a tak zanedlouho nastal čas rozloučení. Brentovi bylo trochu líto, že jeho rodiče nejsou z Risy tak nadšení jako on, ale chápal, že příkoří, která byla na jeho rodině vykonána Risiny předky, se jen tak nezapomínají. Možná se stane nějaký zázrak a oni je pochopí.

„Čili vy tvrdíte, že v okamžiku střetu jste na kolejovém přejezdu už stál, tudíž řidič tramvaje měl povinnost zastavit a umožnit vám dokončit manévr?“ ujišťoval se dopravní policista přivolaný k další ze stovky typických nehod.
„Jo, říkám, normálně jsem stál! A rozhlížel se. Jel jsem do Jysku vyzvednout gauč, takže jsem se tadyhle musel otočit, abych se tam dostal. Logicky."
„Logicky,“ kývl policista. „A kdybyste ten gauč jel vyzvednout přes železniční přejezd, taky budete tvrdit, že měl strojvedoucí zastavit? Z márnice už byste toho moc nenapovídal, co? Takže dva tisíce, čtyři body a buďte rád, že vás nesbíráme do pytle."

„Co tu děláte?!“ Muž s houpacím křeslem nevěřícně zíral na partu dětí ve svém obydlí. „Jak jste se sem dostaly?“
„D-dveřmi,“ vykoktal nejstarší chlapec, zjevně vůdce celé party. Nejmladší zafňukal.
„Nelži! Tyhle dveře nejsou napojeny na centrální tunely!“ udeřil muž na hocha.
„Dneska byly,“ odpověděl ten vzdorně.
„No, dobře,“ prohlásil muž. „Podíváme se na kamerový záznam.“

Muž se usadil před obrazovku a zadal několik příkazů. Nic se nedělo. Muž zaklel v dávno mrtvém jazyce. Paměti kamer byly úplně prázdné. Děti zachytila pouze kamera před místností s křeslem. Bude tedy muset rekonstruovat události výslechem pěti dětí. Vůbec se na to netěšil.

Bastian s dutým nárazem dopadl na zem a za ním se tiše snesla trocha omítky. Beztak to nebyla první rýha na zdi. Maně ho napadlo, že nějaké opravy by byly potřeba.
Bastian si oprášil kabát a co nejnenuceněji vyšel na nádvoří. V žilách mu tekla krev rozbouřená jako plameny. K jeho radosti bylo nádvoří téměř prázdné.
Kdosi ho pozdravil. Nezpomalil.
Nemohl si to dovolit, přestože plíce pálily a ruka na rukojeti dýky se mu chvěla.
Měl by tu dýku zahodit, problesklo Bastianovi hlavou. Který blázen s sebou tahá dýku, na níž schne krev jeho krále?

V tu chvíli zahlédl Paulla.

Gellert polknul nadávku a vytáhl nohu z díry v podlaze. Prasklé prkno nechalo na polobotce hlubokou rýhu.
„Oh, já se velice omlouvám, drahý pane Grindelwalde!“ zahalekal výstředně oblečený muž.
Gellert se užuž nadechoval k odpovědi, když se mu kolem kotníku ovinuly šlahouny rostliny, které se před lety přistěhovala do salónu, zatarasila krb a evidentně neměla ráda návštěvníky. Gellert se instinktivně ohnal hůlkou.
„Tak co na to říkáte?“ vyhrkl nedočkavě majitel nemovitosti.
„Upřímně, pane Láskoráde? Zboural bych to a prodal pozemek.“
„Ale to ne! Ten dům je přece naprosto přenádherný!“
„Dobře,“ povzdychl si Gellert. „Napíšeme, že je vhodný k celkové rekonstrukci.“

"Otče?!"
"Ano, můj nejdražší synu, copak bys potřeboval?"
"Potřeboval bych vědět, co to zase vyvádíš za šílenost!"
"Jakou šílenost myslíš? Jasně, mám rozdělané nějaké projekty, však mě přece znáš, pořád musím vymýšlet něco nového."
"Aha, to bude asi ono. Něco nového."
"Narážíš na něco konkrétního?"
"Ano, otče, narážím na ty deště, co jsi naplánoval. 40 dní a 40 nocí, po celé planetě, přívalové deště, té vody bude tolik, že se všichni utopí!"
"Aha, myslíš, že to bude tak dramatické?"
"Ano, to si teda myslím! Ty ses snad úplně zbláznil?"
"Ale vůbec ne, synu. Chci udělat prostě trochu větší rekonstrukci, no."

Po modrém nebi se pomalu sunou bílá oblaka jako obrovské vzducholodě. Na cestičce vysypané pískem čiřiká čečetka. Sedí vedle sebe na lavičce, jeho velká snědá dlaň jen na dva palce od její. I v její hrudi jakoby poskakoval ptáček.

"Vy znájetě, kto éto krásno-bielyj?"

Mínka přikývne. Čečetka nakloní hlavičku a vážně ji pozoruje.
"Já... Omlouvám se..." sdělí ptáčkovi. "Vím, že vy nejste... červeno-bílý."

Velká ruka sevře její. Jeho knír zašimrá na tváři, za uchem horce cítí jeho dech: "Ale já jsem."

Vzdušné zámky se bortí a tříští, dopadnou na ni jako balvan a rozmačkají ji.

Jak je dokáže znovu vystavět?

„Na svět,“ pronesl démon přípitek, když bylo po všem. Anděl pozvedl skleničku.
Adam zrekonstruoval jeho knihkupectví. Mohl se vrátit domů a pokračovat jako dosud, jen bez nebeského dohledu.
Mohl cokoliv.
Mohli cokoliv.
Byla to osvobozující, byť zároveň úzkostná představa.
„Na svět,“ zopakoval s pohledem upřeným na Crowleyho a tíha emocí v jeho hlase dalece přesahovala úlevu, kterou cítil ohledně přežití planety.
Azirafal svůj život obecně miloval. Ale možná byly věci, které by se daly trochu přestavět. Usmál se.
Nevěděl, co bude pozítří. Ani měsíce, roky a staletí potom.
Ale zítřek bude nádherný slunečný den, počasí jako zázrakem stvořené pro piknik.

Něco napravit dovedl. Dokázal zahojit rány, přivést člověka zpátky, i když už po něm natahovala ruce smrt, pozměnit vzpomínky...
Od té doby, co se stal v podstatě osobním andělem bratří Winchesterových, toho opravil tolik, kolik snad žádný anděl za celá staletí.

Existovaly věci, se kterými nic nesvedl. Jizvy, vryté tak hluboko, že kdyby je chtěl vyhladit, vzal by s nimi celou osobnost.

A to nechtěl.

Poté, co byl Boží plán na Apokalypsu tak nějak odpískán, Castiel sám sobě určil další projekt. Poslání. Úkol.

Pokus o rekontrukci Deana Winchestera.

Protože nikdy neuvěřil, že by byl tenhle Lovec už nestál za záchranu.