Téma č. 00 pro zbyteček března 2019: Všechno je jinak!

Cink. Ozvalo se lehce a místnost provoněla příjemná jarní vůně. Duben 2204. Líně jsem se protáhl a vyskočil z postele. Už jsem se moc těšil. Za chvíli opět uvidím hvězdy. Jedna ze skvělých povinností v práci kontrolního důstojníka. Otevřel jsem dveře a něco mne zarazilo. Co to? Nezvyklý hluk v pozadí. Teď a tady. Mám být sám, zkontrolovat let a jít spát. Cesta hvězdami bude ještě dlouhá.
Jdu dál. Hluk sílí. Je to ze společenské místnosti. Rozražené dveře. Vrávorající postavy. Hlasitá hudba. Co se to děje? Všechno je tak jinak! Já chci svůj klid. Bože, dej mi mé tiché hvězdy.

Do štosu pergamenů byl zabořený po hákovitý nos. Nejméně populární bradavický ředitel hledal učitele obrany proti černé magii.
„Samá ženská,“ zavrčel a zmačkal další nanicovatý životopis, aby ho hodil na hromadu za sebou. „Nic neumí a myslí si…“
Jeho odpolední meditaci vyrušilo zaklepání.
Snape s dávkou úlevy odhodil curricula vitae a štěknul: „Dále.“
Na prahu dveří se objevila Hermiona Grangerová.
„Jestli se hlásíte na post učitele obrany proti černé magii, tak musíte do fronty,“ ukázal znechuceně na hromadu pergamenů. „To by teď totiž chtěla každá.“
„To ne, pane profesore,“ usmála se. „Ale slyšela jsem, že se uvolnilo místo učitele přeměňování.“

Drahá Dezinvektilo,

velmi mě těší, že Ti budu moci v průběhu příštího měsíce vypomáhat svými radami. Pevně doufám, že Ti budou k užitku. Dostala jsi svůj první větší úkol, mladá ďáblice, tak hleď, abys jej správně splnila.
Protože v opačném případě by to mohl být také tvůj úkol poslední. To bych samozřejmě byl víc než nerad. Dodnes s lítostí vzpomínám na svého nešťastného synovce Tasemníka, který i přes veškerou mou péči brutálně selhal. Samozřejmě jsem se snažil za něj přimluvit. Jsme přece rodina, že. Bohužel, trestu stejně neunikl.
Ty se však neboj. Jsem tu pro Tebe.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Byl to zvláštní pocit, vracet se po takové době. Ze známých ohybů cesty se mu střídavě svíralo srdce a žaludek. Nikdo ho vítat nebude, uvědomil si náhle. Trochu zpomalil. Ano, nesmí si nic nalhávat. Nebudou rádi, že ho vidí. Ale... doma je přece jen doma. A život půjde dál. Jednou se možná vrátí do starých kolejí. Znovu přidal do kroku. S něhou přejížděl pohledem po známých polích. Už nebyl daleko.
Náhle se zarazil. Zvláštní... Poznával tyhle stromy i travnatý svah. I tu vůni dobře znal. Tady to přece bylo... Tady to přece... Zmateně se rozhlížel a hledal, ale Lidice nenašel.

Dříve byl sobec. Ne že by se nedokázal podělit, neuměl pomoci nebo neměl ostatní rád. Měl. A moc. Ale první otázka, kterou si vždy pokládal, zněla: „Co chci já?“

A pak bylo najednou všechno jinak. Jen tak, bez nejmenšího varování. Překalibrovat vědomí, změnit hodnoty, přetočit Vesmír - tři, dva, jedna, teď!
Nikdo se neptal, jestli o to stojí, svět se prostě změnil; úplně a od základů. A „Co chci já?“ bylo najednou bezvýznamné, neúplné a až bolestivě zbytečné.

„Co se stalo?“ můžete se ptát.

A já, s vědomím, že ani jazyk ve vší své dokonalosti na to prostě nestačí, odpovídám: „Láska.“

Kdoví jestli....
ten muž dle vzhledu klidně schopný skolit kance
bude i zítra v klidu sedět na Prodance,
ochotný sdílet křehký dívčí svět.

Dojetím brečí,
což ve prospěch těch něžných citů k tobě svědčí,
až časem zjistíš, že to všechno byly řeči,
růžové brýle sundáš za pár let.

Kdoví jestli...
až časem navlíkne ti na prst snubák zlatej,
nebude tvrdit, že byl tehdá děsně sťatej,
poselství co ti nohy podlomí.

Všechno je jinak,
nasraně chrlíš na něj výčitky jak lávu,
neboť má jiných věcí denně plnou hlavu
a srdce city napůl rozlomí.

Dej na ně dlahu a pak přiznej si, že mládí už je v tahu,
tak jednou provždy vzdej tu svoji hloupou snahu,
on už se prostě nikdy nezmění.

Vždyť ho máš ráda, přestože pár let odmítá ti umýt záda,
i když už péči jen o sebe sotva zvládá,
vždyť tvého žití byl vždy koření.

Kapitánka Jane Kirk, slečna Spock a doktorka Lenna McCoy se spolu hrdinně vydávají tam, kam se dosud nikdo nevydal.

Tony Stark nadává ve španělštině – jak ho to naučila jeho matka – a v jidiš – jak to odposlech od svého otce.

Alex Hamilton bere každé ráno, než odejde do školy, čtyři různé tablety.

Finn se rozhoduje mezi Rey a Poem, než mu dojde, že je zbytečné zlomit jednomu z nich srdce.

Sonny de la Vega přerazí nos každému, kdo by mu připomínal, že se kdysi jmenoval jinak.

Doktor vnímá svět odlišně než předchozí regenerace.

Všechno je jinak. To ale neznamená, že hůř.

Sportovní fanoušci jsou v šoku. Slavný pandí zápasník, který svými výkony dokazuje, že i medvěd na čistě rostlinné stravě může vrcholově sportovat, zrušil plánovanou účast na olympijských hrách. Nechce prý svými výraznými monokly nabádat k porušování pravidel fair play.

Proslýchá se však, že důvody jsou úplně jiné. Medvědí zápasnická organizace nejspíš odmítla platit přemrštěnou částku za to, aby trenéři pandu do reprezentace vůbec pustili.

Ať tak či onak, je pravděpodobné, že se díky tomuto rozhodnutí ostatní sportovci dočkají nevšedních kulinářských zážitků inspirovaných asijskou kuchyní.
Objednávku na více než sto kilogramů bambusových výhonků pro pandího zápasníka už totiž nejspíš nepůjde zrušit.

„Aby nebylo,“ povzdechne Linkva, „Viktorka začíná mluvit…“
„Mluvit?!“ volá z kuchyně Taura, „trochu silné slovo!“
„Bobo!“ poroučí Viktorka. Apolo podá bonbón.
„Věc se má tak,“ začne zeširoka Thea, „že apoštolové prožili hned dvojí kotrmelec. Nejdřív jim Krále, u jehož trůnu už se viděli, ukřižují jako zločince. Všechno špatně, zjevně se jen vytahoval! Když už se pak pomalu uvelebují ve své malomyslnosti, Kristus vstane s mrtvých a makejte, hošánkové!“
„Lalá, amé!“ křičí Viktorka.
„Ano, v kostele zpíváme a říkáme amen,“ překládá Sikar.
„Taky bych chtěl něco…“ hučí z kouta Filcin.
„Neskončila jsem,“ nedá se Thea, „skákat do řeči smí jen Viky!“

Chtěli mě provdat, předurčit můj život.
Raději jsem vzala osud do hrsti.
Byla jsem slavným dobrodruhem.
Mnozí stáli o mé služby.
Opustila jsem všechny.
Opustila jsem Odrii.
Poznala jsem minulost a kým nejsem.
Stala jsem se Lordem.
Vrátila se.
Nechovala jsem se podle toho.
Byla jsem chaos.
Tvrdohlavá.
Vždy sama sebou.
Odhalila jsem mnohá tajemství.
Rozvrátila jsem říše.
Byla jsem slavná.
Znala jsem slitování.
Prožila jsem tisíce životů.
Byla jsem zapomenuta, ale nikdy ne docela.
Zůstala jsem, zatímco ostatní odešli.
Stala jsem se stínem.
Pozoruji, sama neviděna.
Stále mezi vámi.
Jsem vráskou na čele mocných.
Antithese proroků.
Víš kdo jsem?

Kolem newmanovských očí jen obočí, přednosti lorenovsky v pozoru.
„Naše milé čtenářky by zajímalo…“

Jako když Steve McQueen nasedá na koně.
Jako když Alain Delon připaluje cigaretu.
Jako když Charles Bronson fouká na harmoniku.

Jako když Sharon Stone přehodí nohu přes nohu.
Jako když Jacqueline Bisset zamrká očima.
Jako když Catherine Deneuve udělá cokoli.

„Mohl byste plíz,“ přeruší mě neomaleně, ač není žádná Claudia Cardinale, „vynechat ty metafóry? Totál jim nerozumím a musela bych je všechny gůglovat.“

„Co lýtka,“ zeptá se doma spoluletokružnice, „zapalovala se?“
Zavrtím hlavou, vráskami se na dálku obejmeme.
Raději zestárnout se starou než osamět s mládím.

Co Andulin táta nebyl doma, se všechno změnilo.
Ne že by předtím bylo nějak zvlášť veselo. Že život není peříčko, věděla odmala. Z války jí naštěstí utkvělo v paměti pramálo, ale že po válce nebylo v obchodech vůbec nic, a to nic ještě bylo na lístky, si pamatovala přesně.
Ale u nich doma zas nebylo tak zle, protože maminka v krámě přece jen občas dokázala dát kousek másla stranou, babička chovala králíky a tatínek... ten dokázal opatřit cokoli.
„Šmelinář,“ prohlašovala soudružka učitelka s opovržením, jako by od něj tu a tam něco nevzala. Jenže to bylo předtím. Než ho zavřeli.

„Mám rád, když je všechno stejně,“ prohlásil Myšák. „Jsem konzervatorista.“
„Co…,“ otevřelo Sovátko zobáček, ale hned zmlklo. Zrovna nemělo chuť se hádat o slovíčka. „Neboj, ono bude spíš stejně.“
„Já vím,“ řekl Myšák. „Stres, nevyspání…“
„Namožená křídla,“ dodalo Sovátko.
„Spoustu…“
„…práce…“
„…litry…“
„…kafe….“
Pokývali hlavami a blaženě vzdychli.
„Ale když je všechno jinak, nemusí to být špatné. Může to znamenat, že třeba bude…“
Zarazilo se.
„Anooo?“ protáhl Myšák ironicky.
„Ne!“ řeklo Sovátko. „Ale vem si třeba jaro. Najednou je všechno jinak. Přitom je každý rok stejné. A je to fajn.“
A Myšák přikývl, protože Sovátko mělo pravdu.
Všechno bylo stejně.

Odkedy sa pamätám, sedel mi na ramene ošumelo vyzerajúci havran a šepkal mi do ucha nezmysly. Pes z tieňa sa za mnou vliekol na chromých nohách a fúzy prašivého potkana ma šteklili na ústach. Neviditeľné kone ma kopali do hrude a brucha, a smiech hyen ma prebúdzal do tichých a nehybných nocí, a inokedy pohľad svietiacich očí neotpierov, ktoré sa plazili na strope mojej izby. Červy si vyryli cestičky mojou kožou a pod ňou. Slon spočinul na mojich ramenách, nahnevané rosomáky na mne hodujú. Líšky ma pochovávajú v smradľavých norách. Motýľ z dymu rozprestrel krídla cez moje oči.
Kto som?

Nenáviděl ho. Krutého a mstivého, zlého do morku kostí. Vládce města. Současně se ho bál. Krčil se ve své řezbářské dílně a v duchu se modlil, aby i na něj nepadla pozornost té stvůry.

Všechno bylo jinak. Tyran si ke svým hrátkám vyhlédl jeho syna. Domů se už chlapec živý nevrátil.

Žal mu svíral srdce, ale pak si vzpomněl na legendu. Prý lze život člověka pomocí zaklínadla uzavřít do neživé loutky.

Po týdnu tyran náhle zemřel a ve stejný den našli i řezbáře mrtvého. V jeho dílně nalezli krásnou loutku v červených, zlatem vyšívaných šatech.

Za zaklínadlo se platilo životem.