DMD Bonus č. 2 pro 9. 4. 2017.

„Jó Zmijozel kus sejra měl,
do kalhot už se nevešel,
tak nachomejt se Nebelvír
prej - vole, dej mi taky sýr!

Zmijozel pohazuje vlasy,
s nabídkou prudce nesouhlasí:
Nadělám z tebe v sejru díru,
králi pakoňů z Nebelvíru!

A jak se ti dva lítě sváří,
obraťme oči k sličné tváři:
Helga, co se jí každý bál -
dyť vona nejí ementál!

K bitce už zvolna schyluje se,
když vytasí se osud s esem:
hromadu sejra ze spíže
přináší Rowena v negližé!“

Pracovnou se rozlehlo hrobové ticho.
"Ještě to přepracujte, kolego," zaskřípal obraz Armanda Dippeta.
Moudrý klobouk se uraženě odvrátil.
"Suchaři," ucedil otráveně.

Nerdanel porodila v pořadí již čtvrté dítě, opět syna a porodní bába se ptala na jméno.
„Já nevím. Ještě jsem to neřešila s manželem,“ odpověděla zmatená Nerdanel.
„Vůbec jste to zatím neřešili? Vždyť se syn narodil o pár dní později, než měl“
„My jsme se mezitím moc neviděli.“ vysvětlovala Nerdanel.
„Jak dlouho? Je to vůbec jeho?“ ptala se dál chůva, které to nedávalo smysl.
„Ahno je jeho, jen posledních devět měsíců trávil v dílně.“
„Ach, to je s podivem, že máte už čtyři děti.“
Nerdanel se jen usmála a byla si jistá, že během pár dní ji Fëanor opět navštíví.

„Mám strach, Lilly.”
„Neboj,” usmála se.
„Mysli na hvězdy a za chvíli

to bude dobrý.”

...

Pirátova loď nevypadala bezpečně
vlastně to byl starej vrak,
kterej někdo nechal vopuštěnej

jako piráta.

„Mám strach, Lilly.”

„Tak co říkáš?”

zeptal se pirát
a zapálil si.

„Asi jí natřu žlutě a budu jí říkat Lilly.”

„Mám strach, Lilly.”

Kosmonaut zamrkal.
„Proč Lilly?” zeptal se.
Shoda jmen, pomyslil si.

„Jen tak,” pokrčil rameny.
„Zní to vesele, chci aby
byla radostná,” zasmál se.

„Mám strach, Lilly.”

„Lilly je krásná,” usmál se kosmonaut.

„Máš strach?”

„Letět? Se mnou,” usmál se pirát.

Kosmonaut si oddechl

a

zavrtěl hlavou.

Máte letadlo. Jako pilot víte, kam chcete letět.
Do letadla ale nastupují cestující s jinými směry cesty.
Pro zvládnutí situace přiberete druhého pilota. Ten ale chce také určovat trasu letu.
Časem přistoupí malincí cestující, kteří svým křikem překřičí ostatní, co jsou na palubě. A když ne, tak se rozbrečí.
Letadlo se otřásá v základech.
Kam jste to původně chtěli letět?
Jediná možnost předejití psychickému kolapsu pilota: zavřít kabinu, nabrat rychlost a držet původní plán. V opačném případě by byla ohrožena bezpečnost letového provozu.
U dalších letů se doporučuje, vpustit na palubu jen ty, kteří chtějí letět do Vámi vybrané destinace.

Přišel jsem přilákán silou toho místa. Ale planina mocných kouzel byla prorostlá démonem. Ten mě uchvátil do svých tenat.
Tři dny a tři noci jsem strávil v zajetí Velké Temné.
Ukázala mi minulost, bolest a utrpení těch, kdo na planinu přišli přede mnou.
A pak mě propustila, abych s jejím varováním naložil dle svého nejlepšího rozumu.
Neodešel jsem.
Všichni, kdo se planinu pokusili ovládnout přede mnou, proti Velké Temné bojovali.
Snažili se přerušit její obranné kruhy. Ovládnout ji a zotročit.
Já se vydal tou druhou cestou.
Zesílil jsem kruh, poskytl oporu, podvolil se její vůli.
A tak byla založena Budeč.

Nápis na balení semínek hlásal, že obsahuje hrášky. "Vypěstujte si doma sami. Nic to není."
Dále nápis pokračoval: "Semínka zatlačte asi dva centimetry pod povrch zkypřené zeminy. Pokropte vodou. Pokud pěstujete v květináči, umístěte jej na teplé a prosluněné místo. Zalévání opakujte dle potřeby rostliny. Hrachy jsou popínavé rostliny, je tudíž potřeba, aby u sebe měly nějaký kousek dřeva, o který by se mohly opřít."

Návod byl dodržen do puntíku přesně. A pak už jsme mohli pozorovat, jak se půda nadzvedává, jak z ní vykukuje svěže zelená malinkatá rostlinka. Jak roste.

Hrášky byly úplně výborné. Tomu já říkám zázrak zrození.

„Říkal jsi, že jsi schopen mluvit s nadpřirozenými bytostmi?"
"Samozřejmě, že umím!"
"A jak to děláš?"
"Je to vysoký stupeň magie, při kterém musíš uvolnit velké množství energie, které naruší bariéry, díky čemuž máš pak možnost navázat kontakt s nadpřirozenem. Navíc taky musíš umět skvěle kontrolovat svou manu, jakýkoli výkyv by mohl kontakt zrušit. Ale stejně si s tebou většinou nikdo nadpřirozený povídat nechce."
"Aha, takže vysoký stupeň magie, říkáš. A nejde to nějak jednodušeji, myslím bez magie?"
Zametloděj se pousmál a ukázal na makové pole vedle nás: "Ano, to jde."

"Magie je jen jednodušší cesta k přirozeně dosažitelnému cíli."

"Musí to být týmová práce," zopakoval Rimmer toho dne snad posté. "Nemusím snad opakovat, že toto je naše poslední šance. Jestli ho teď nezvládneme přemoct, můžeme se navždy..."

"Jo Rimmre, my víme!" uťal ho Lister, aby to nemusel poslouchat celé znovu. Vzal si svůj bazukoid a spolu s Krytonem a Kocourem se vydal na místo střetu.

"Jenom se snažím situaci trochu objasnit," bránil se hologram, ale pak se vydal za ostatními.

Všichni se rozestavili na určená stanoviště a Rimmer zaujal postavení vyjednavače:

"Tohle je tvá poslední šance proradný zaseklý automate! Vydej nám své sladkosti, nebo ti Lister bazukoidem rozstřílí stěny!"

Město dávno spalo, ulice byly tiché a měsíc dnes nesvítíl. Dvě štíhlé postavy kráčely ukryty ve stínech. Vzrušení jim ještě kolovalo v žilách, jak se vracely domů z vydařeného podniku.
Ukradené dokumenty bezpečně ukryté ve vnitřní kapse kabátce.
V jednu chvíli jim ale moc do smíchu nebylo. To když mladší muž uklouzl na strmé střeše a zůstal viset na okapu vysoko nad ulicí. Jeho společník měl naštěstí rychlé reakce, aby mu hned pomohl.
Pak už šlo vše hladce jako obvykle.
„Je to dobrý pocit být zase zpátky.“
„Už bylo na čase, málem jsme vyšli ze cviku,“ odvětil starší tmavovlasý muž.

Předtím. Od okamžiku, kdy poprvé uviděl to malé křičící škvrně, věděl, že ji bude chránit až do konce svých dnů. Esküszöm, Erzsébet. Každý druhý muž by se skoro styděl přiznat, že má dceru, Miklós to rozhlašoval po celé zemi. Také ji nezapomněl důkladně zapít plnokrevným uherským vínem. Byla pro něj vším.
Potom. Jeho malá holčička rostla do krásy. A každým dnem v ní víc a víc viděl její matku. Nic ze sebe. To ty její oči, ty oči to prozradily. A fámy štěbetavě poletující za hranice Vídně. Jen hrdost stála mezi ním a nevyslovitelným. Jeho malá holčička nikdy nebyla jeho.

Letím vpřed jak blázen. Dechu se mi nedostává, teda ono ho tu moc není, ale čert to vem. Myšlenky teď musí jít stranou. Musím se soustředit na jedinou věc. Teď a tady. Být v cíli jako první. Předbíhám bráchu, pak druhýho. Ségry jsem nechal vzadu už dávno. Byly celý nějaký retardovaný. Měl jsem štěstí, že jsem s nima vystartoval z první řady a ony se nikam moc nehrnuly. Kolem se míhá prostředí, ale já ho vůbec nesleduju. Nemám na to čas. Je to závod, který prostě musím vyhrát. Prostě musím. Musím! Je to závod s časem, závod o život. Doslova.

„Máme problém...“
Dispečer mluvil polohlasem k Petru Dolínkovi,pražskému radnímu pro dopravu, teoreticky stále ve funkci, ovšem prakticky po útěku ze ZOO v ilegalitě.
„Snad se nechce Ruzyně trhnout?"
„Ne,“ řekl dispečer. „Zato Suchdol už přestal bavit hluk letadel. Starosta, příšerná lopata, napsal, že máme lítat kudy chceme, ale ne nad nima.“
„To se pokálel v modlitebně, ne?“ ulevil si radní. „Zruším jim autobus 107 a pokálej se všichni.“
„Mají přesvědčivý argument. Čínskou protiletadlovou střelu. Je sice po prý záruce, ale nerad bych to pruboval…“
„Tak nejdřív Suchdol torpéduje obchvat - a teď tohle?! Zlatý devadesátý!“ zatesknil radní. „Zlatá albánská mafie!“

„Takže pánové,” začal rozvážně Oliver Wood na jednom z prvních tréninků roku.
„A dámy,” podotkla Angelina
„Samozřejmě,... Dnes bych vám chtěl představit nového člena týmu.”
„Olivere, nemusíš to tak dramatizovat, všichni víme, že jde o Pottera,” mírnil kapitánův smysl pro dlouhé přednášky George, kterému to již značně lezlo na nervy.
„Dobře. Harry, pojď dovnitř!” zavolal Wood ven.
Harry nesměle vešel do šatny. “Ehm, ahoj,” tiše pozdravil.
„Seznámíte se později, teď se jdeme proletět!” zavelel Oliver, protože věděl, že nejlepší bude, když uvidí Harryho létat.

****
Ohlasy byly výborné. Přijali Harryho moc dobře. A Oliver? Ten si jen mnul ruce. Konečně tým.

Nerozuměl tomu.
Nebyli rodina ani přátelé, dokonce ani nepocházeli ze stejné planety, znali se jen pár týdnů, a přesto ho plukovník nevydal falešnému bohu, i přes reálnou hrozbu smrti.
Když se pak krčili v kráteru po výbuchu, nedalo mu to, aby se nezeptal.
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč jsi mě nevydal Apophisovi, O´Neille?“
Plukovník se na něj udiveně zadíval.
„Takže dovol, abych ti v tom udělal jasno. Protože jsme teď tým, ve všech smyslech toho slova. A já nikdy nezradím člena svého týmu. Je ti to teď jasné?“
„Myslím, že ano…“
„Bezva. Protože nás čeká ještě spousta Goa´uldích zadků k nakopání.“

Jako první ucítili pach vosku. Svíce na jejich hrobech dohořely.
Potom zaslechli slova a ta je probudila ze spánku, který nikdy neměl skončit.
Bolelo to, když zbytky svých pěstí roztříštili víka rakví. Dokázali cítit bolest a dokázali cítit strach.
Postavili se okolo svého pána, okolo toho, který je nechal vstát z mrtvých. Neměli vlastní vůli. Jen jeho. Vašíkovu vůli a svůj vlastní strach.
Vosková garda. Nejmocnější bojovníci Malého Vašíka. Jeho ochránci. Budou zabíjet pro něj a místo něj.
Dívali se jeden druhému do prázdných očních důlků a snažili se v nich najít útěchu. V každém z nich hořela malá jiskřička.