DMD č. 22. pro 22. 4. 2017. Téma: Co jsi v mládí nestihl ve stáří musíš dohnat

Jaubert měl pocit, že se mu vše bortí pod rukama. Nikdy za celý svůj život se nemusel vzdát. Potupně stáhnout vlajku. Vydat se na milost nepříteli. Neuměl prohrávat. Nechtěl se to na stará kolena učit. Vzedmula se v něm vlna vzdoru. Nevzdá se tomu zrzavému skrčkovi, kterému ještě teče mléko po bradě.

Přijal výzvu. Šavle zazvonily. Svět se rozplynul. Pak ucítil na krku chlad. Jeho pohled se střetl s očima protivníka.
„Je me rends.“
„Není ti rozumět, bastarde!“
Tlak hlavně na prsou. V očích ocel.
„Je me rends... Vzdávám se...“
Lekce jeho ctižádosti rozbila pýchu na kusy.
„Ať stáhnou vlajku!“

Roztodivné předměty dotýkané během staletí. Zakleté artefakty. Kuriozity. Věci krásné i odpudivé, neškodné hračky, výtvory mocné i nebezpečné.
Břetislavova největší láska. Večer klid, sklenka a jazz v křesle nad knihou. Nepřál si víc.
Lidé nebyli nezajímaví. Obratnýma rukama vytvářeli vzácná díla, vdechovali jim magii, vkládali do knih pozoruhodné myšlenky.
Lada mu vtrhla do života, lidská až příliš, nevypočitatelná, přinášela venkovní vzruch. Chaos. Odolával, leč marně. Takové to tedy je. Útěky, útoky, strach a bolest. Nic pro něj.
Břetislav odvolal magickou formuli. Zastřená kniha se objevila.
Vostrý se na ni vrhl jak ohař na kost.
Jeho zmatený výkřik už Břetislav neslyšel.

"Klan se usídlil v horách před 300 lety - to mi nebylo ani století.
Byly opuštěné - až na příšernosti, co tu zbyly po Válce.
Od mala se učím bojovat, znát zemi, přírodu a ovládat síly, vlastní mému rodu.
Většina mých vrstevnic má potomstvo - já po tom netoužila. Asi jsem divná."

"Před Válkou jsem vystudovala universitu - mistrovský titul magie.
Pak se rukovalo proti Mytnaxu.
Většina přátel padla.
Našla jsem si nové a ti také umřeli.
Válku jsme vyhráli, zbyl jen zničený kontinent.
Děti bouře jsme zakládali tři, jeden zabit, druhej se na to časem vykašlal.
Takhle jsem si v mládí život nepředstavovala."

„Velmi dobrá angličtina,“ řekl angličtinář, „neopsal jste to odněkud?“
„Ne,“ odpověděl s uzarděním.
Dostal jedničku, která bolela. Lhal, ze strachu o známku, ale vědomě a dobrovolně.
„Velmi dobrá angličtina,“ pokyvoval hlavou pan profesor, „to jste psal sám?“
„Ne,“ odpověděl s uzarděním.
Dostal jedničku, která těšila.
Zvolené never more nezabránilo, aby mu nevlepila do tváře, že je bytostný lhář.

Zůstanou z celého života jen útržky vět a vzpomínek, které se nakonec stočí k nějaké nepřekonané křivdě? Je očistec vězením, z něhož nebudeme propuštěni, dokud nesmířeni se vším? Proč ale už tady na zemi? Musí ve stáří roztrhat každičký malebný mladický autoportrét?

„Nestíhám!“ zasyčí Sikar. „Bude rodinná porada dlouhá?“
„Uč se, synu, trpělivosti,“ rozvláčně začne Filcin, „ve stáří jako když ji najdeš! Kde je u všech všudy Apolo?!“
„Na záchodě,“ ozve se ze záchoda.
„Když svolávám rodpor,“ běsní otec, „tak zapomeňte na…“
„Tatínku, zkraťme to!“ chlácholí Thea. „My ti můžeme říct, co všechno nestíháme, že?“ Obrátí se na ostatní.
„Všechno!“
„A ty,“ naváže Linkva, „nám zase řekni, co doháníš!“
„Nebuď drzá,“ zavrčí Filcin. „Nejsem tak starý.“
„Teď se zasmála skoro nahlas!“ hlásí nadšeně Taura, přebalujíc Viktorku.
„Nestíhal jsem vás pořádně řezat,“ drtí mezi zuby patriarcha, „všechny!“
„To už asi nedoženeš,“ ušklíbnou se.

„Táto, nemáš problémy s vysokým tlakem?“
Tatínek labužnicky upije svoje latte. „Nemám. Proč se ptáš, Gusto?“
„Zdá se mi, že piješ moc kafe.“
Otec zvedne obočí. „Vždyť je to samý mlíko. Ujišťuji tě, že proti zalévaným turkům, co jsme pívali za mlada, to vůbec nic není.“
„Kolik piješ?“ nedá se odbýt Gustav.
„Asi tři. Ale říkám ti, takovéhle latte nebo cappuccino, to ani není kafe.“
„Tak proč je piješ?“
„Chutná mi to. Jak jsem říkal, zamlada jsme měli akorát turka. To byly lomcováky! Navíc ze Standardky. Žádná fajn arabika. O takovýmhle labužnickým kafi jsme si mohli nechat akorát tak zdát.“

Sirény vřískaly, lidé se snažili spasit své životy, on ne. Pochopil, že nemá moc času. Jeho velké, těžké tělo se zhroutilo k zemi. Syn se ho pokusil zachytit, ale klesl pod jeho vahou.
"Lituješ toho všeho?"
Přišla ta chvíle, život mu proběhl před očima. Byl temný. Nepředstavitelná spousta bolesti, hrůzy, tisíce mrtvých a dlouhá léta plná nenávisti, nejen k ostatním. Všechno to utrpení začalo u jednoho muže, který se bál ztratit to nejcennější co měl, a u jedné lži, která ho o to nejcennější připravila.
"Sundej mi to, chtěl bych tě aspoň jednou vidět svýma vlastníma očima," požádal svého syna.

Stáli nad kolébkou.
Pozorovali spící nemluvně.

"Má vaše oči," pronesla hraběnka ke svému dlouholetému příteli.

"Podle čeho soudíte? Přeci jen je má zavřené," zeptal se pobaveně.

"A váš zamračený výraz," dodala klidně. "Závidím vám, příteli."

Soudce mlčel. Ve vzduchu viselo nevyslovené jméno jejich dcery.
Nedokázal se hraběnce podívat do očí.

Dítě se s pláčem probudilo. Hraběnka se naklonila nad kolébku a vzala nemluvně do náručí.

"Ačkoliv," pronesla s potuteleným úsměvem. "Jsou věci, které mi neschází. Potřebuje přebalit," dodala a vložila vyděšenému soudci dítě do náručí.

"Oproti vám nemám z mládí praxi. Předpokládám, že je na čase to změnit," pronesl soudce.

Thorne couldn’t wait to be on the move again.
Here is where he had to stop the last time. Years ago, when he was younger, ready... he could feel his father’s presence. Almost. And then he lost him.. again and for the last time.
Now he will find him. He needs to find him before it’s too late.
They had a map and could read it. They knew where to go.
And the rookie started to be useful. Now she could even shoot.
He should teach her to use transmitter. It could be useful.
When they find his father.
Tomorrow.