Ulice potemněly, vyšly hvězdy.
Soudce Sternbach stál u okna a naslouchal prvním tónům valčíku. Velké narozeninové oslavy nebyly nic pro něj, ale zklamal by snad celou Vídeň, kdyby se na své vlastní neukázal.
„Jdete pozdě, má drahá,“ usmál se na dámu v růžovém, která se zjevila po jeho boku.
„Hraběnky nechodí pozdě. Obzvláště ty staré a bohaté.“
Zasmál se. „Zapomínáte, že vím, jak jste stará.“
„To vy byste měl pamatovat na věk, milý Wilhelme. Máte nejvyšší čas se konečně oženit. Přece se nechcete dostat do řečí,“ dodala jakoby mimochodem.
„Vždyť víte, že... Pojďme raději tančit,“ utrousil a nabídl hraběnce rámě.
