Uvěznená

Byla jsem princezna a brzy jsem se měla bohatě – a šťastně – vdát.
Tehdy matka vešla do mých komnat a plakala.
„Co se děje?“ „Bohyně si tě vybrala, dcero.“

Oblékli mne do nejdražších látek, navlékli těžké, zlaté šperky.
Bohyně si mne změřila zářícíma, bezcitnýma očima a usmála se. Pak si mě vzala.

Chodili k bohyni, poklekali a pronášeli modlitby. Ale zapomněli na mě.
„Otče, matko, já nejsem mrtvá! Jsem tady!“ Má ústa se nepohnula.
„Mlč,“ ozvala se ta druhá v mé hlavě, „nepokoušej se bojovat.“

Všichni umírali, můj otec mou vlastní rukou, která už nebyla moje.
Po staletí jsem jen křičela.