Možná nikdy

Huculovi to na malé loučce pod širým nebem prospívalo. Felix ho přes ohradu hladil, než si ho kůň přestal všímat.
Návštěva vylákala ven z dílny truhláře Drdu. „Kůň zafungoval,“ řekl, doprovázený dětským výskáním. „Díky.“
„Já díky. Za tu hospodu.“
Drda mávnul rukou a nespouštěl oči z dalekých jabloní. „Třeba byste mi to mohl oplatit.“
„A čím?“
Ven vyběhly dvě holčičky - rozjívené jako jezinky, obalené hoblinami. Ta větší mohla být asi desetiletá.
„Tati, vem mě na ramena!“
„Ty jsi snad malá?“
„Ne.“
„Tak vidíš. Vezmu, až budeš zas malá.“
„To možná nikdy,“ usoudila zamyšleně.
„Čím oplatit? Řeknete mi to?“
„Možná nikdy.“