Možná nikdy
Další drabble do série, navazuje na Brepta Šindelka a Hucul.
Doplňuji pozdě, takže bez nároku na bod. Nestíháááám.
Huculovi to na malé loučce pod širým nebem prospívalo. Felix ho přes ohradu hladil, než si ho kůň přestal všímat.
Návštěva vylákala ven z dílny truhláře Drdu. „Kůň zafungoval,“ řekl, doprovázený dětským výskáním. „Díky.“
„Já díky. Za tu hospodu.“
Drda mávnul rukou a nespouštěl oči z dalekých jabloní. „Třeba byste mi to mohl oplatit.“
„A čím?“
Ven vyběhly dvě holčičky - rozjívené jako jezinky, obalené hoblinami. Ta větší mohla být asi desetiletá.
„Tati, vem mě na ramena!“
„Ty jsi snad malá?“
„Ne.“
„Tak vidíš. Vezmu, až budeš zas malá.“
„To možná nikdy,“ usoudila zamyšleně.
„Čím oplatit? Řeknete mi to?“
„Možná nikdy.“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To je takový poklidný obrázek
To je takový poklidný obrázek.
Jsem ráda, že i když nestíháš
Jsem ráda, že i když nestíháš, píšeš, protože se to dobře čte.
jsem zvědavá na pokračování
jsem zvědavá na pokračování